Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 7.

Ráno jsem se vzbudila časně. Slunce teprve vycházelo nebo se spíš sluneční paprsky pokoušely dostat zkrz cukrové mráčky.

Opláchla jsem si obličej v malé koupelničce pro hosty a seběhla do kuchyňky. Chtěla jsem připravit panu Saltzmanovi nějakou snídani. V plánu byla vajíčka s anglickou slaninou a pomerančovým džusem.

Rozehřála jsem si pánvičku, promastila ji a rozklepla na ni tři vejce. Přidala jsem sůl, pepř a nakrájenou cibulku a všechno jsem promíchala a naservírovala na dva talíře. Ze všech stolů jsem setřela prach a přichystala příbor.

Zrovna když jsem usedla na dřevěnou židličku, ze schodů se začaly ozývat těžké kroky.

,,Dobré jitro, Elizabeth" pozdravil mě s úsměvem. Tvář už neměl špinavou, vlasy si úhledně upravil a
včerejší strniště na tváři oholil. Vypadal o mnohem lépe.

,, Dobrý den, Olivere, připravila jsem Vám snídani."
Seběhl schody a přisedl si ke mně.
,, Děkuji" pustil se s chutí do jídla.

,, Je to vynikající" pochvaloval hned po druhém soustu. Panovalo klidné ticho, když v tom po chvíli odlepil pohled od stolu a vzhlédl ke mně.
,, Smím se zeptat? " nejistě zamumlal.
,, Ale jistě, copak Vás zajímá?"
Napil se pomerančového džusu a spokojeně vydechl.
,, Bydlíte tady sama?"
,,Ne, bydlím se svým strýčkem." Přikývl.
,, a kde bydlí vaši rodiče?" Nadhodil novou otázku. Chvíli jsem váhala nad odpovědí. On se mi také svěřil se svým původem, a tak by snad nebyl problém, kdybych mu pověděla ten svůj.

,, Matka i otec žijí v Dublinu" po chvilce mlčení jsem odpověděla. Zmateně vytřeštil oči.
,, Vy jste z Irska?" Ověřoval si svou domněnku.
,, Ano, ale byla bych ráda, kdybyste si tuto informaci ponechal pro sebe. Veřím Vám, protože odtud pocházíte také, a tudíž chápete všechna nebezpečí, která mi znepříjemňují život."
Vypadal zaraženě, pak ale přikývl.
,, Jistě, chápu Vás, mám to vlastně úplně stejně."

Vyrušil nás průvan z otevřených dveří, který se valil přes celou místnost. Na prahu se objevil strýček.

,, Co se to tady probůh děje?" Zanadával rozpačitě.
,, Omlouvám se strýčku, že jsem včera nepřišla, ale počasí mi to nedovolilo."
,, Jistě, doufam jsem, že zde přečkáš. Byla vichřice a lilo jako z konve." Dokráčel k nám.
,, A vy jste kdo, mladý muži?"
,, Ach, dobrý den, Oliver Saltzman. Tady slečna Elizabeth mi poskytla střechu nad hlavou a připravila výborné jídlo. " usmál se a při tom na mě nenápadně mrkl.

,, A jak se zde plánuje dlouho zdržet? Hodila by se nám výpomoc."

,, Sám nemám tušení. " spolkl poslední sousto a rozhlédl se po místnosti.

Hospůdka byla poměrně velká. Celá obložená borovicovým dřevem, na kterém visely nejrůznější obrazy a pár starodávných mečů a dýk. Strýček měl v těchto starých zbraních zálibu a nehodlal se jich jen pro nic za nic vzdát. Já to však viděla jinak. Mně to příjde jako zbytečnost, výborná možná tak na prach.

,, Já už jsem starý a Elizabeth nedokáže všechno zvládnout sama. "
,, Jistě. Jsme tady se slečou domluveni na mé práci. Říkala, že by se Vám má výpomoc hodila."

Strýček zašmátral v kabátě a vytáhl z něj zmačkaný kus papíru. Položil jej přede mě, a tak jsem si ho směla pečlivěji prohlédnout.
,, To je dopis od Liama!" vyjekla jsem nadšením. Vyskočila jsem ze židle a pelášila si přečíst slova mého milého do soukromí.

Přeskočila jsem opěradlo křesla, přehodila si nohu přes nohu a opatrně narovnala ohnuté rožky obálky.

Na obálce stálo: Pro mou nejdražší Elizabeth

Rozevřela jsem obálku a nervózně se zakousla do rtu.

Moje milá Elizabeth, ani nevíš, jak moc mi chybíš. Jsme bez sebe jen několik dní, ale ty dny mi přijdou jako věčnost. Jako nekonečná kapitola knížky, kterou nikdy nedočtu. Každou noc si představuji, jak vedle mě ležíš a výskáš mě ve vlasech. Představuji si ty krásné polibky a doteky, které mě vždycky před spaním obklopovaly, ale teď... Teď si můžu o všem jen nechat zdát. Slibuji ti, že se uvidíme hned jak to bude možné. Ať už to bude kdykoliv a kdekoliv, příjdu si pro tebe.

Tvůj Liam

Z tváře jsem si otřela slzy a dopis založila do deníku.
Měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Otočila jsem se ke dveřím, ale nikdo tam nebyl. Asi z toho všeho opravdu blázním.

*

Po snídani jsme oba zamířili ke své práci.
Jelikož je dnes pátek, obsazenost bude větší než obvykle.
Oliver všechny sudy piva přemístil do spižírny a jeden z nich napojil na výčepní zařízení.

Já jsem mezitím pracovala v kuchyni.
Vařila jsem tři druhy polévek, zašla do krámku nakoupit čerstvé pečivo, setřela prach ze zbraní a vytřela celou hospůdku. Něco mi však nesedělo.
Jak je možné, že si vojáci nevšimli těch špinavých šlápot od Oliverových bot? Oba rychle zmizeli tak, jako se objevili. Bylo zvláštní, že se nerozhodli prohledat místnost. Jednoduše mi věřili a na nic se neptali.

,, Dej mi to, udělám to, hm? " nabídl se Oliver, když jsem krájela zeleninu.

,, Ty pláčeš?" vzal mi nůž a položil ho na dřevěné prkénko.
,, Ne, jistě, že ne. To je... To je z té cibule" Popotáhla jsem a uhnula pohledem.

,, Vím, že tě něco trápí a rád si tě vyslechnu" vložil mé dlaně do těch svých.

Nemohla jsem to v sobě déle dusit. Nechala jsem se ovládnout vztekem, strachem a smutkem. Ztrápeně jsem propukla v pláč.

,, Liam" zašeptala jsem tišše. Dostatečně na to, aby mi ale rozuměl.
,, Jde o tvého přítele? Je ve válce?" přikývla jsem.
,, Bojuje za Irsko?" opět jsem jen kývnutím potvrdila jeho domněnku.
,, Neboj se, Elizabeth, všechno dobře dopadne. "

Povídal mi, ale já moc dobře věděla, že se mě snaží jen uklidnit.

Žijeme v nebezpečné době. Nikdy nemůžete tušit, co se Vám přihodí. Co když je zrovna tato noc má poslední? Co když už nikdy nepocítím ten pocit bezpečí v jeho náručí? Co když už nikdy neucítím jeho slané rty na těch mých?

Odpověď na mé otázky nikdo nezná. Všechno je ve hvězdách.

Ahoj všichni!
Nejprve se chci omluvit, že tak dlouho nevyšla kapitola, ale vůbec jsem neměla náladu na psaní. Budu se snažit po dlouhé pauze zase příběh trochu rozjet.
Budu moc ráda za zpětnou vazbu.
Jak se vám líbí děj? Co byste změnili? Jak na vás působí Oliver? Na co si mám dát pozor a jak by se příběh mohl podle vás dále vyvíjet?
Pište všechno!
A. <3