Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 3.

,,Hej" uslyším mužský neznámý hlas, který mě šeptem probouzel.
,,No tak, vzbuď se" opatrně se mnou zatřepal. Pomalu jsem rozevřela přilepená víčka a prohlédla si mladého kluka v uniformě.

Nejprve jsem si myslela, že je to ten, co mě sem dotáhl, ale krátké, rovné hnědé vlasy a světle modré oči mě přesvědčily o opaku. Nebylo v nich tolik nenávisti a zuřivosti. Z těchto modrých perliček vyzařovala naděje a pomoc.

,,Díky bohu, jsi v pohodě? Musíš mrznout" opatrně mě pohladil po vlasech. Zpozorovala jsem mříže, které byly otevřené.

,, Zkusím ti pomoct dostat se pryč. Zvládneš se postavit?" přikývla jsem.

Kapesním nožíkem přeřezal provaz, který mi bránil v pohybu a mou ruku si obtočil kolem krku.

,, Znám jeden tajný východ, musíme si ale pospíšit. Styles tu bude co nevidět." snaží se mě popohnat k útěku, ale sotva se udržím na nohou

,,Je mi hrozná zima" dostanu ze sebe.
,,Počkej, dám ti svoji bundu" opřel mě o zeď a svlékl si vrchní část své uniformy.

,,Na, tady máš! Rychle si ji obleč" popadla jsem maskáčovou blůzu a přehodila si ji přes sebe.
,,Chceš i mé boty?" Nabídl mi, když spočinul pohledem na mých holých nohách v balerínkách.

,,Ne, v pohodě, můžeme jít" na sucho jsem polkla. Několik hodin jsem nepila.

Přikývl, popadl mě za ruku a vedl mě podzemními uličkami neznámo kam. Sotva jsem mu stačila, ale jeho povzbuzování a naděje, že se dostanu zpátky ke strýčkovi mě popoháněla vpřed.

,,Ještě kousek, to zvládneme" zašeptal, když jsem naříkala únavou.

,, Elizabeth!" Najednou v dálce zahřměl ten známý hluboký hlas.

Rychle se mnou trhl a i přes mé sténání a prošení o odpočinek běžel dál.
,,Je tady" zrychleně dýchal stejně tak, jako já.
U něho to bylo nejspíše ze strachu, zatímco u mně z únavy.

,,Jsme tu!" Oznámil mi a prudce jsme zastavili u zdi.
Nechápala jsem, kam jsme celou cestu běželi. Voják zatlačil na zeď, která se otevřela a do očí mě udeřilo světlo pouliční lampy.

,,Dál to budeš muset zvládnou sama" držel mě za ramena a díval se mi do očí. Čekal jen na mé přikývnutí, aby mě mohl opustit.

,,Děkuju" věnoval mi plachý úsměv, pustil mě a zavřel mi před nosem.

Vzpamatovávala jsem se a snažila se zorientovat, v jaké části Londýna zrovna jsem.  Velké kamenné zdi mi dali najevo, že jsem se dostala pryč z vojenské základny, a tak se dnes možná nepotkám s osudným koncem. To mě uklidnilo jen na vteřinu, než mi došlo, že nedokážu určit směr, díky kterému bych se dostala zpět domů.

Věděla jsem, že před vojenskou základnou nemůžu jen tak postávat nebo si pro mě ještě jednou příjdou.
Sympatičtější mi byla levá strana, a taky jsem se tudy vydala.

Na nočním nebi poletovaly komety, které mi tak moc naházely hrůzu. Bombardéry kroužily nad Londýnem jako supi nad mrtvolou. Poznala jsem, že jsou to irská letadla. 

Londýnská část, ve které jsem se nacházela nebyla udržovaná. Bylo tu mnoho rozbitých budov z předešlých náletů a nikdo se o jejich opravu nezajímal. Těžko říct, jestli nejsou finance nebo lidé, kteří by tuto práci vykonávali.

Místní společnost tu nebyla zrovna příjemná. Na krajích ulic se povalovalo spousta lidí bez domova, někteří se uvelebili i v rozbitých budovách, aby se alespoň trochu mohli skrýt před studeným listopadem.

Na ulicích nebylo moc obyčejně pracujících lidí, spíše tudy procházeli vojáci v uniformách a poslední obyvatelstvo, které zde zbylo, násilně vytlačovali pryč. Dělalo se mi z toho zle.

Jeden z vojáků také zaregistroval leteckou návštěvu.
,,Irčané!" zařval a ukázal na nebe.
Z vojenské základný začal vycházet poplach a do oblak se vznášela anglická letadla.

Irčané na nic nečekali a začali na Londýn útočit.
Tak jako všechny davy lidí, i já jsem začala utíkat pryč. Nemilosrdně bombardovali město. Jeden výbuch za druhým. Ohlédla jsem se za sebe. Všude byl jen kouř a prach, který se mi dostával do očí.

Chvatně jsem probíhala všemožnými uličkami. Uslyšela jsem další bombu, která se řítila na nás.
,,Do úkrytů!" Ozvaly se výkřiky vojáků. Na nic jsem nečekala a schovala se pod klenbový strop jedné z budov. Dům o několik desítek metrů dál vybuchl a já se opět rozběhla vpřed.

Nevím, jestli tohle byla náhoda, štěstí nebo osud, ale zahlédla jsem naši malou hospůdku. Z hrudi mi spadl obrovský kámen, když se mi před očima objevili známé budovy. Z nohou jsem si sundala balerínky, které mi běh pouze ztěžovaly.
Do noh se mi zarývaly kameny, cihly a sklo z roztříštěných budov, ale na vnímání bolesti chodidel jsem neměla čas.
Ne, když je vám drahá každá sekunda.

Hospůdka nebyla od strýčkova domku daleko.
Během pěti minut jsem se ocitla na prahu dveří a prudce je za sebou zabouchla. Zády jsem po nich sjela až k zemi.

,,Elizabeth rychle! Do úkrytu!" Vyběhl z ložnice strýček. Měl na sobě pyžamové kalhoty a košili, nejspíše brzy usnul, a tak si ani nevšimnul mého zmizení.

Do úkrytu jsme se dostali přes sklep, kde strýček uchovával nejrůznější suroviny jako například vajíčka, mouku nebo olej.
Tento úkryt tu byl vybudován teprve nedávno, ale už nám dvakrát posloužil a zachránil život.

V malé místnosti byly pouze věci nutné k přežití, to znamená - jídlo, voda, nějaké staré oblečení, louče, lékarnička a zbraň, kterou jsme zatím nemuseli použít a přikrývky a polštáře na noc.

Usadili jsme se vedle sebe, hlava mi poklesla na jeho rameno.
,,Kde jsi byla, Elizabeth?" Zeptá se mě po nějakém čase. Věděla jsem, že se strýčkovi mohu svěřit se vším, ale...

,,Zdržela jsem se v hospodě. Psala jsem si do deníčku a-" zarazila jsem se.
,,Vydala jsem se domů, když v tom začaly Irčané bombardovat." Vysvětlila jsem.
Více si mě k sobě přimáčkl.
,,Musíš dávat více na sebe pozor, holka! Žijeme v nebezpečné době!" Pohrozil mi. Přikývla jsem a nechala téct proudy slz. O vojenské základně jsem se nezmínila.

,,V nohách mám nejspíše zařezané sklo, potřebovala bych jej vytáhnout" poprosila jsem strýčka. Popadl lékákrničku a naznačil mi, abych mu ukázala chodidla.

,,Panečku to musela být bolest!" Nadechl se a při tom zasyčel bolestí, jako kdyby to cítil pouze z pohledu. Rány mi vyčistil a vydezinfikoval.

Dlouhou dobu se mi nepodařilo usnout. Pronásledovaly mě strašidelné představy, co by se mnou ten voják chtěl udělat. Jestli by mě v tom sklepě nechal celou noc, nebo by pro mě přišel. Jestli by mi fyzicky ublížil a jestli bych ještě žila, kdyby mi ten mladý kluk nepřišel na pomoc.

Až teprve k ránu se mi podařilo zamhouřit oči.