Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 24.

Během noci jsem se probrala s husí kůží po celém těle. Natáhla jsem se prudce po dece, která byla pod postelí, na které Liam ležel. Ve spánku se otočil mým směrem, a tak jsem pozorovala jeho pravidelné oddechování a chvějící se víčka. Z vrchu jsem slyšela tlumené vystřely. Z podlahy jsem se přesunula na druhou postel naproti a opřela se o zeď.

Všechny pocity se smísily do jednoho jediného a to byla bolest. Čelo jsem si opřela o třesoucí se kolena a snažila se nevydávat příliš hlasité zvuky.

Litovala jsem toho, že žiju. Byla jsem na dně. Na úplném dně a nebyl tu nikdo, kdo by mě podržel. Nebyli tu rodiče, ten pravý Liam z minulosti ani Harry. Nebyl tu nikdo, kdo by si mě přitáhl do objetí a nechal mě vyplakat se do poslední slzy.

Jediný, na koho se můžeme sami spolehnout, jsme my sami. A já stále přemítám nad tím, proč mi trvalo tak dlouho uvědomit si to.

Projela jsem si prsty skrz rozcuchané vlasy, které mi za posledních několik týdnů výrazně porostly.
Zvažovala jsem všechny možnosti, které můžu udělat, a jedna z nich byla doslova hrůzostrašná.
Nikdy bych si nemyslela, že by mě něco takového mohlo napadnout.
Jít ven a nechat se zastřelit.
Ukončit celé trápení a bolest.

Ale stojí to za to? Stojí za to skončit se svým životem? Co když mě ve skutečnosti čeká něco hezkého?
Vždycky jsem si myslela, že všechno končí dobře, a pokud to dobře neskončilo, tak trápení ještě není u konce. Má se vytrvat. Musím být trpělivá a silná, protože jedině tak se můžu dostat k cíli.

,,Neplakej," ozval se Liamův hlas. Vyděsil mě.
Svícen za tu dobu, co jsme spali, vyhasl, a tak jsem mu neviděla do tváře.

,,Omlouvám se," zašeptala jsem zpátky. Uslyšela jsem vrzání postele. Liam se nejspíš posadil.

,, Až se dostaneme ven, promluvíme si o všem, dobře? Ale teď," poklepal na místo vedle sebe, ,,teď pojď za mnou. Nedokážu slyšet tvůj pláč. "

Nejdřív jsem váhala nad tím, jestli mám k němu jít. Cítila jsem se ale tak osamělá, že jsem nemohla zareagovat jinak.

Přitáhl si mě k sobě a ani jeden z nás nic nenamítal.

,,Slib mi jednu věc, Elizabeth," šeptal mi do vlasů.
,,Až se dostaneme ven, slib mi, že se k němu nevrátíš."
Při pomyšlení na Stylesův obličej se mi znovu nahrnuly slzy do očî.

Chtěla jsem Liamovi slíbit, že nic takového neudělám. Že se nikdy nevrátím k někomu, kdo mě prodal. Kdo mě prodal za část území a za svou slávu.
Ale problém byl v tom, že jsem nemohla.

,,Slib mi to," naléhal.
,,Já nemůžu," zajíkla jsem se.
,,Proč nemůžeš?" chtěl znát celou pravdu.
,,Nemůžu tu to slíbit, protože..." nadechovala jsem se, a pak ta slova spolkla.
,,Zabiju ho," zašeptal.
,,Cože?" doufala jsem, že jsem jen špatně slyšela.
,,Ale nic. Doufám, že se dostaneme co nejdříve ven."
Opřel si bradu o moji hlavou a zakryl nás přikrývkou
Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem neměla dostatek síly přemýšlet nad tím, do jaké míry svá slova myslel vážně.

Brzy se mi podařilo znovu usnout. Ať už to bylo kvůli hřejivému tělu, které mi z části připomínalo tělo někoho jiného, a nebo kvůli přetažení a bolesti, ulevilo se mi. Spánek byl právě to, co jsem potřebovala.

***

Když jsem se znovu probrala, bylo ticho.
Liam měl hlavu opřenou o zeď. Nechtěla jsem ho vzbudit, a tak jsem se opatrně odsunula a pomalu ho položila do vertikální polohy.

Chtělo se mi hrozně moc na záchod, a protože jsem neslyšela žádné výbuchy, rozhodla jsem se obléct si bundu, rozsvítit svícen a tichými kroky se vydat ke dveřím.

Dokázala jsem je otevřít v takové tichosti, že to Liam ani nezaslechl, o což mi mimochodem šlo, protože by mi nedovolil jít nahoru. Nebylo jisté, že je všechno v pořádku, ale i tak jsem měla dostatek kuráže na to, abych se odhodlala znovu vstoupit na zemský povrch.

Posledních pár metrů chodby jsem dokonce běžela. Můj močový měchýř byl plný a potřeboval co nejrychleji vyprázdnit.

Každým schodem jsem byla blíž a blíž ke dveřím od chodby. Krev mi proudila v žilách a srdce mi hlasitě bušilo. Záchod byl v prvním patře.

Můj plán byl takový, že tam rychle doběhnu, vykonám svou potřebu, umyji si ruce v koupelně, a pak sejdu zase zpátky do úkrytu. Nebudu se nijak zdržovat.

Pomalu jsem dveře otevřela a zkontrolovala, jestli můžu bezpečně vyjít ven.
Nejprve jsem se ohlédla vlevo, poté vpravo, a pak jsem jednou nohou vkročila do chodby.

Pomalu jsem se dostala ke schodišti. Naproti nim byla kuchyně s oknem s přímým vyhledem na hlavní cestu. Mé zvědavosti to nedalo a pomalu jsem do ní vstoupila, přičemž jsem se celou dobu tiskla na zeď. Za záclonou se rozprostírala cesta zasypaná všemožnými kameny, cihlami, zbraněmi a mrtvými. Když jsem viděla krvácející těla, málem jsem vykřikla. Okamžitě jsem si zakryla pusu a vrátila se zpět ke svému původnímu plánu.

Vyběhla jsem schody a dostala se do prvního patra. V tomto patře byla koupelna se záchodem, můj pokoj a ložnice rodičů.

Chtěla jsem se podívat do svého pokoje. Chtěla jsem se vrátit do doby, kdy to bylo moje nejbezpečnější místo. Místo, kde jsem měla uspořádané všechno podle sebe. Kde jsem měla všechny svoje poklady, knížky, deníky a hračky.
Kde jsem zažívala krásné vzpomínky s rodiči.
Bála jsem se. Poprvé jsem se bála do něj vstoupit.

Otočila jsem se ke koupelně a zamířila k ní.
Po vykonání potřeby jsem si umyla ruce a opláchla si obličej. Kdybych jen měla více času, okamžitě bych si vlezla do sprchy a smyla ze sebe všechnu špínu, která se teď na mě lepila.

Když jsem z koupelny vycházela, uslyšela jsem nějaké divné zvuky v přízemí.
Nevěděla jsem, co nebo kdo to může být. Jakému nebezpečí mohu čelit, kdybych mu šla naproti.

Čím více se zvuk přibližoval, tím snadnější bylo rozpoznat, že se jedná o lidské kroky.
Okamžitě jsem zareagovala a rozběhla se k mému pokoji. Nepřemýšlela jsem nad tím, jakému prostředí budu čelit. Do jaké míry bude můj pokoj zničený.

Když člověk jedná ze strachu, nepozastavuje se nad maličkostmi, které ve skutečnosti znamenají důvod k jeho radosti.

Kroky se začaly ozývat i na schodišti, a proto jsem se okamžitě dala do pohybu.

Vběhla jsem do světle fialového pokoje a hledala nejlepší místo ke skrytí. Proč jsem jen z toho úkrytu vystrčila paty?

Schovala jsem se za skříň. Nalepila jsem se na ni a zadržela dech. Těžké kroky se dostaly do druhého patra a na chvíli se zastavily. Neznámý si všiml pootevřených dveří do mého pokoje. Proklínala jsem se za svoji hloupou nepozornost.

Těžké boty vstoupily do mého pokoje a zůstaly stát na místě. Pohlédla jsem na strop, z kterého se začala sypat omítka. Můj nos podlehl dráždivému prachu a já nebyla schopná zadržet lákavé kýchnutí.

Kroky se znovu daly do pohybu. Zbývalo jen několik sekund do momentu, než spatřím vetřelce.
Nemohla jsem jen stát. Musela jsem zaútočit dřív, než to stihne udělat on.

Popadla jsem dřevěnou tyčku, která byla součástí kostýmu staré čarodějnice. Vyskočila jsem zpopza rohu a muže udeřila do hlavy.

Zaúpěl bolestí, vytáhl si pistoli a namířil ji na mě.
Prst položil na spoušť a hladově se usmál. Odhalil tak svůj nedokonalý úsměv, který byl tvořen neplným počtem zubů.
Věděla jsem, že nemám čas na útěk. Věděla jsem, že je můj konec. Svým tělem mi blokoval dveře, a tak nebyla žádná šance na uniknutí.
Stačil jeden jediný pohyb do zmačknutí spouště.
Zavřela jsem oči a hluboce se nadechla. Výstřel se ozval, ale... nezasáhl mě.

Roztřeseně jsem otevřela oči a spatřila před sebou toho muže, kterého kulka zasáhla do zad a nejspíš se mu zasekla v jeho srdci. Nejdříve padl na kolena, a pak k mým nohou.

Stála jsem jako bez duše. Když jsem svůj pohled od krvácející mrtvoly přesunula výš, abych svého zachránce poznala, spatřila jsem však někoho, koho bych tu ze všech lidí na zemi očekávala jako posledního.
Harryho Stylese a jeho zelené smaragdové kamínky vpíjící se do mého nevěřícného pohledu.