Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 4.

12. 11. 1951
17:40

Milý deníčku,
Včerejší den byl pro mě silně vyčerpávajícím a stresujícím. Při vzpomínce na toho nebezpečného, arogantního a temperamentního vojáka se mi zvedá žaludek. Jak hrubě se mnou zacházel. Bojím se jeho veškerých slov, argumentů a pohybů.

Ještě nikdy jsem nebyla uhozena ženou, natož tak fyzicky zdatným mužem. Ty jeho brčálově zelené oči chrlí plameny nenávisti hned při prvním pohledu.

Tak jako všichni ostatní, i já jsem měla v dětství nepřátele. Nikdy jsem však odpor vůči někomu nedávala najevo. Chovala jsem (a chovám) se k lidem vždy s ohleduplností a laskavostí... jenomže k tomuto člověku cítím jednu jedinou emoci tak, jako on k celému světu - Nenávist

Z celého srdce ho nenávidím. Nenávidím jeho povahu, jeho pohledy, jeho hlas. Protiví se mi celou svou existencí.

Toho mladého kluka mi přivolalo snad samo nebe. Chtěla bych se o něm dozvědět více. Chtěla bych se s ním ještě jednou potkat a poděkovat mu za to, co pro mě udělal.

Anglické letectvo dostalo to irské brzy pod kontrolu, a tak, když jsme se se strýčkem probudili ráno v úkrytu, všechno nebezpečí zmizelo a my mohli dále pokračovat v každodenních činnostech.

***

,,Elizabeth, přestaň si pořád něco čmárat a pojď mi pomoct!" Uslyším hlas strýčka z vedlejší místnosti.
Seděla jsem v malém výklenku u okna a pozorovala déšt bubnující za ním.

,, Jistě, už běžím!" Deník s perem jsem si položila na malý stolek s úmyslem, že to dopíši později.

Zamířila jsem za strýčkem, který se nacházel u baru.
,,Máme tu hosty, tak je prosím obsluž. Dovezli nám bečky piva a musím je převzít."

,, Samozřejmě" přikývla jsem, vzala si zápisník a zástěru a vydala se se sklopeným, ještě stále zamyšleným pohledem k nim.

,,Dobrý den, co si dáte?"
,,Tebe" známý hlas mě udeřil do uší. Zatajil se mi dech, když jsem pomalu vzhlédla ke všem čtyřem vojákům a spočinula pohledem na tom s těma mechovýma očima.

Na nic jsem nečekala, odhodila notýsek na zem a rozběhla se ke spižírně. Voják okamžitě vystartoval za mnou. Myslela jsem si, že se jim stihnu schovat, než se objeví strýček, ale nebyla jsem dostatečně rychlá. Zavírala jsem dveře, když v tom se u prahu objevila velká noha.

,, Jaká náhoda, viď?"
Kysele se na mě usmál, když jsem couvala ke zdi. Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledela něco, čím bych mohla útočníka udeřit.

V malém regálku se nacházely pouze skleněné lahve od různých nápojů. Jednu z nich jsem popadla a dala si ji v obranném gestu před sebe.

,,Nepřibližujte se!" varovala jsem ho.
,,Nebo co? Ublížíš mi?" jeho rty si pohrávaly s pobaveným úšklebkem, pak ale zvážněl.
,, Odhoď tu sklenici nebo se stane něco zlého tvému strýčkovi" pomalu se přibližoval ke mně.

,, Nechte nás, nic jsme neudělali!" běsnila jsem.
,, Odlož tu flašku nebo se mu něco stane!" zvýšil hlas.

,, Neodložím" zakroutila jsem hlavou.
,, Ublížíš tím sobě a já pak strýčkovi. Nepříjde ti to zbytečné? Nač zemřou dva, když nemusí nikdo, hm?" vidíral mě slovně.

,, Prosím!" naříkala jsem, ,, Nic z toho nechápu! Nechápu, proč mě pronásledujete, proč mě znásilňujete a trestáte! Nic jsem neudělala!"
Narazila jsem do zdi. Spižírna mi přišla ještě menší, než doopravdy je.

,, Pojď se mnou Elizabeth a všechno se dozvíš" zachraptěl. Dělilo nás od sebe jen několik centimetrů. Jeho tělo bylo natisknuto na to mé. Využil situace, když se mi ze strachu podlomila kolena a vyrval mi skleněnou láhev z ruky. Skončila roztříštěná na zemi.

,,Nevím jak je možné, že se ti podařilo uniknout, ale pokud si dobře vzpomínám, ještě jsme všechno nedořešili." zašeptal mi do ucha. Cítila jsem jeho teplý dech na své chladné pokožce.

Když to nejméně čekal, udeřila jsem ho kolenem mezi nohy.
,,Ty malá svině!" popadl mě za boky. Hodil se mnou na zem, oba dva jsme zasténali bolestí.

Rychle jsem se vzpamatovala, vyskočila a utíkala ke dveřím. Tam už však cestu blokovaly další dvě mužské postavy.

Nezbývalo mi nic jiného, než se jim podvolit. Přešla jsem zpátky k tomu kudrnáči, který opět svérázně stál naproti mně.

,, Tak si mě k čertu vemte, ale strýčka se ani nedotknete!"

***

Po stržení šátku z očí, který mi znemožnožnoval vidění, jsem se vystrašeně rozhlédla po místnosti. Byla jsem silně překvapena, když se přede mnou nerozprostíral malý temný sklep, který jsem očekávala, nýbrž velká prosvětlená pracovna.

Celému pokoji nejvíce dominoval hnědý stůl z třešňového dřeva. U něj stála rudá vypolstrovaná židle a na ní byla usazená osoba se známou tváří.

V rukou svíral noviny s názvem London news a zamyšleně zkoumal nějaký článek.
,, Budete si ještě něco přát, pane Stylesi?"
Oslovil ho voják, který mi stál za zády. Odvodila jsem si, že to bude nejspíš příjmení toho neotesance, jelikož v místnosti nikdo jiný nebyl.

,, Přivažte ji za ruce" povzdechl si a odhodil noviny na stůl.
,, C-Cože?" začala jsem koktat. Voják si přisunul stoličku a zvedl mi zápěstí. Nejprve je přivázal k sobě, poté ke stropu.

,, To je vše, odejděte" voják přikývl a zamířil pryč. Pozorovala jsem jeho kroky celou cestu až do té doby, než se za ním zabouchly dveře, a já tak zůstala opět na pospas Stylesovi.

Opíral se boky o roh stolu, jednu nohu měl přehozenou přes tu druhou a ruce propletené na hrudi.
Kousal si vnitřní stranu tváře a zamyšleně mě zkoumal pohledem.

,, Ještě než se tě zeptám na otázky, na které mi zcela jistě odpovíš, chci se vrátit k včerejšímu rozhovoru." Pomalu se napřímil a došel ke mně. Stála jsem na špičkách, ale i tak mu má výška dosahovala sotva po krk.

,,Zapomeň na včerejší dotazy, nechal jsem se příliš unést situací. Ve skutečnosti mě vůbec nezajímáš"
Zakroutil pobaveně hlavou nad svou hloupostí. Jeho slova mě z neznámého důvodu ranila.

,, Dobře, tak o co Vám jde? Co mám udělat pro to, abyste se mi přestal motat do života, když vám na mě nezáleží? Proč tohle všechno děláte?" Vyštěkla jsem po něm.

Přistoupil ještě blíž a položil mi na tvář svou dlaň. Byla stejně chladná, jako jeho duše.

,, Protože chci, Elizabeth."