Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 11.

"I v tom největším nebezpečí můžete nalézt to největší bezpečí"

A právě teď... v tento moment... jsem tu hloupost z jednoho románu opravdu pocítila.

Jeho mentolová chuť naplnila má ústa. Mohutné ruce se obtočily kolem mého útlého pasu. Trhavě jsem se nadechla a odtáhla se. Sledovala jsem jeho rty, které se vlhkostí třpytily a v hlavě poslouchala hlas, který mi instinktivně říkal, co  dělám špatně. Všechno. Všechno dělám špatně.

Jazykem jsem si přejela po naběhlých rtech, na kterých jsem stále pociťovala ty jeho. Pomalu jsem zrak přesunula k jeho očím a v tento moment jsem v nich spatřila na zlomek sekundy něco, co se nerovnalo namyšlenosti, aroganci a chladu z jeho duše, která pokrývala celou jeho tajemnou osobnost. Jiskra, která se v nich zaleskla mi poskytla krátký pohled do jeho nitra, ve kterém se odrážella jistota, bezpečí a...

Odstoupil ode mě. Bez jediného slova se otočil a zmizel za dveřmi.
Zmateně jsem pozorovala místo, kde ještě před chvílí stál. Teď už se tam povaloval jen deník v kožené vazbě.

15.11.1951
18:20

Milý deníčku, právě se nacházím na základně pod opětovným dohledem vojáka Stylese.
Myslela jsem si, že mi ukradl a zničil všechny vzpomínky, které jsem si zaznamenala, ale on to neudělal, alespoň zatím.
Místo toho...
mě políbil.
A pak odešel... Odešel bez jediného slova.

Přemýšlím nad tím již celou věčnost. Možná hodinu nebo dvě - ztrácím pojem o čase.
Nevím, jak tohle budu vysvětlovat, pokud se někdy opět dostanu domů. Jak vysvětlím Liamovi, že jsem políbila někoho jiného než je on. 

***

Zrovna někdo zaklepal.
Zaklapla jsem deník a pozorovala mladého chlapce, který mi nesl jídlo. Na hlavě měl nasazenou velkou vojenskou čepici, která mu zastiňovala obličej. Nepomáhalo mi k rozlišení rysů ani šero v ložnici. Teprve, když se na mě podíval, poznala jsem modré oči.

,, Louisi! " vykřikla jsem s radostí.
,, Potichu! " zašeptal a okamžitě zavřel dveře. Byly celou tu dobu odemčené a já-

,, Nesmíš tak nahlas, prozradíš nás."
,,Nás?" nechápavě jsem ho zkoumala pohledem.
,, Zkusím ti pomoct opět uniknout. Teď už to bude těžší. Z ložnice nevedou žádné tajné chodby, které bychom mohli využít. Potřebuji pár dní na promyšlení. Zítra se tu opět zastavím, zatím se o nic nepokoušej. Styles tu má prošpehovanou každou chodbu i roh, musíme být chytřejší." vysvětloval stručně. Bylo vidět, že má na spěch.
,, Dobře, budu čekat," přikývla jsem.
,,Děkuju ti, že jsi nic neřekla, mohl to a vlastně stále může být můj konec. "
,, Ty? Že děkuješ mně? To já ti děkuji za tohle všechno. Nic o mně nevíš, nikdy jsi mě neznal, nevíš, jaká jsem, ale i přes to ohrožuješ svůj vlastní život kvůli tomu mému."
,, Sice tě vidím po třetí v životě, ale s jistotou v hlase můžu pronést, že jsi velice hodná dívka, která si nic z toho nezaslouží."
Na rtech se mu objevil nepatrný úsměv. Jeho tvář po chvilce opět nabrala na vážnosti.
,, Zítra mě o půl sedmé očekávej. "
,, Zítra tě budu o půl sedmé očekávat."
Přikývl, naposledy mi věnoval pohled a pak zmizel za dveřmi.

Zhluboka jsem se nadechla a vrátila se na postel. Když jsem se podívala na jídlo, zakručelo mi v břiše. Byly to lívance polité medem.

***
Právě mi Louis přinesl večeři a oznámil mi svůj plán.
Až tohle jednou skončí, musím mu věnovat velké poděkování.

Sama jsem velice překvapená nad jídlem, které mi zde připravili.
Lívance byly ještě stále teplé, nejspíš před nějakou chvílí usmažené. Nikdy bych neřekla, že by se mi na základně mohlo dostat takového jídla. Myslela jsem si, že se tu vojáci živí možná tak suchými rohlíky, vajíčky, bramborami a nanejvýš horkou polévkou.

***

Zápis jsem ukončila, večeři zapila čajem a s pocitem plného břicha se schoulila na postel. Únava mě natolik přemohla, že se mi po chvilce dočista zatmělo před očima.

Probudila jsem se druhého dne. Vzbudily mě hlasité příkazy, které  někdo hlubokým hlasem rozdával. Na vyvýšeném stupínku stál v pozoru Styles, ranní paprsky ozařovaly jeho ostře řezanou čelist a kolem pusy mu poletovaly obláčky kouře.
Byl už přece jenom listopad.
Celé dění jsem na venkovní základně bedlivě pozorovala. Bylo mi všech těch mladých kluků líto.
Jistě má velká většina také svou drahou polovičku, s kterou chce strávit zbytek svého života. Studovat, najít si dobrou práci a založit rodinu. Místo toho střílejí zbraněmi a jsou nuceni dělat vše, co jim Styles poručí.

Zamyslela jsem se nad touto myšlenkou. Sama nevím, jaké postavení vlastně má. Noviny jsem nikdy nečetla, protože jsem si namlouvala, že když si to nebudu připomínat, jednou tato ošklivá situace úplně zmizí. Došlo mi, že to byla blbost. Není dobré utíkat před problémy. Každý by se jim měl postavit čelem, ať už jde o krádež, o lež nebo dokonce o život.

Prsty jsem si začala mnout ospalé oči a pomyslela jsem na koupelnu, která byla hned za dveřmi.

Prohlížela jsem se v zrcadle. Ku podivu jsem nevypadala jako při poslední návštěvě. Žádné kruhy pod očima, žádná zranění a postupně se vzdaloval i strach.

Minule se ke mně choval jako k dobytku a dneska si mě opatruje jako princeznu. Pomyslela jsem si.

Vlasy jsem si pouze spletla, protože jsem nemohla najít hřebínek. Převléct jsem se bohužel také nesměla - neměla jsem nic svého.

Vešla jsem zpátky do pokoje a pomalu zamířila ke dveřím.
Položila jsem ucho na dřevo a zaposlouchala se do zvuků, které zněly za ním. Všechno bylo tiché, jako kdybych byla jediná lidská duše v této budově.

Vím, že jsem Louisovi slíbila, že se nebudu o nic pokoušet, ale...
Chtěla jsem vědět, co se tam děje. Možná tam opravdu nikdo není a já bych měla šanci na útěk.
Ať jsem s klikou pohybovala jakkoliv, nebylo možné dveře otevřít.
Byla jsem si jistá, že je Louis nezamykal, musel se tu zastavit ještě někdo jiný. Nejspíš jsem však byla ponořena hluboko ve spánku a mužské kroky, které patřily jemu, jsem neslyšela.

Naštvaně jsem do kliky mlátila, až se nakonec dveře otevřely. Byla to Gemma.

,, Elizabeth, co se děje?" zmateně stála se snídaní v rukou. Vyděšený pohled se podobal z části tomu, který měla, když jsem na ni včera mířila pistolí.

Nic jsem neříkala a jen na ni hleděla.
,, Přinesla jsem ti snídani, bratr říkal-"
,, Je mi jedno, co tvůj bratr říkal!" vykřikla jsem hořce. Nedokázala jsem se ovládat.
,, Omlouvám se, já-" okamžitě jsem se snažila napravit svoji chybu.
Gemma odložila tácek s jídlem a přešla ke mně. Přitáhla si mě do objetí. To bylo to, co jsem nejvíc potřebovala.
,, Chci s ním mluvit." zašeptám ji do ucha.
,, Zítra večer odlétá do Dublinu, " hluboce se nadechla, ,, a ty s ním. "

Zdravím všechny! Nečekaně po dlouhé době kapitola:)
Budu ráda za váš názor.
A. <3