Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 18.-19.

( písnička zmiňovaná v příběhu)
*
Když jsem vyšla z nemocničního pokoje a spatřila před sebou Stylese, který mě zvědavě sjížděl pohledem, to napětí se ve mně neudrželo.

Rozbrečela jsem se. Všechno se ve mně nashromáždilo a já se přestala ovládat. Zlomila jsem se v pase a s pláčem se předklonila. Okmažitě ke mně přispěchal a chytil mě pod břichem.

,, Elizabeth," šeptal. Neposlouchala jsem ho. Nevnímala jsem jeho hlas. Pomalu se se mnou naroval a já mu svou těžkou unavenou hlavu položila na rameno. Mé slzy se mu začaly vsakovat do uniformy. Lapala jsem po dechu a snažila se chopit slova.
Hladil mě po vlasech a tiskl mě k sobě. Tiskl mě jako někoho, na kom mu zaleželo. Jeho ruce si mě přivlastnily.

,, Pojďme k autu," navrhl po chvíli uklidňování nervózně a já se od něj odtáhla. Utřela jsem si oči do rukávu a přikývla.

Následovala jsem ho ven z budovy. Dorazili jsme k východu, a když Styles otevřel dveře, chladný podzimní vítr mě silně udeřil do tváře. Rozhlídla jsem se kolem sebe a zděšeně zamrkala. Z každé strany nás sledovali lidé. Byli to novináři.
Styles si povzdechl a vydal se k autu, které bylo na druhé straně chodníku. Ignoroval jejich přítomnost a hleděl si svého.

,, Slečno, smíme mít pár dotazů?" Ozvalo se z davu. Nevěděla jsem, kdo na mě mluvil. Pokračovala jsem dál v cestě a snažila se dívat do země. Nechtěla jsem, aby někdo viděl můj unavený a rozplakaný obličej.

,, Jen jedna fotka, prosím!" Ozval se další muž.
V tom momentě mi kdosi vstoupil do cesty a namířil na mě fotoaparátem, jehož blesk mě oslepil.

Zmateně jsem si novináře prohlédla, a pak přidala na rychlosti, protože jsem si všimla, že je Styles několik kroků napřed.

,, Jaké to je být po boku někoho tak silného?"
,, Kdy jste se seznámili?"
,, Je pravda, že Vám velitel Styles zachránil život?"

Překřikovaly se davy novinářů.
Doběhla jsem Stylese a vyděšeně jsem k němu vzhlédla. Nevypadal, že by se o lid kolem nás nějak zajímal, teda do té doby, než se někdo natáhl po mé ruce a chtěl mě stáhnout na stranu.
Styles okamžitě zareagoval a vrhl se na muže středního věku. Odstrčil ho ode mě a vrazil mu jednu silnou ránu. Pár lidí nevěřícně zalapalo po dechu.

,, Ještě jednou se jí někdo dotkne a zabiju ho!" křikl a popadl mě za ruku. Naštvaně nás procpával skrz plnou ulici a umožňoval mi tak volný průchod až k vozidlu.

Cítila jsem, jak mi hrubě drtí ruku. Držel si mě tak majetnicky, jako bych mu celá patřila.
Otevřel mi dveře od auta a pokynul mi, abych se usadila. Obešel auto a usadil se z druhé strany.

,, Okamžitě odjíždíme!" poručil Styles řidiči.
,, Ale pane, není kudy!" šofér pokrčil zmateně rameny a ukázal na lidi před kapotou auta.

,, Nezajímá mě to! Jedeme!" zařval tak hlasitě, až mi bylo nevinného ridiče líto.

Nejdříve zatroubil, a poté nastartoval motor. Lidé se nechtěli od svého cíle hnout ani na krok. Odvážně stáli před autem a v ruce svírali svá nahrávací zařízení.

,, Jedeme!" poručil znovu a řidič šlápl ze strachu na plyn.
Ostatní nám pomalu začali uvolňovat cestu, a brzy jsme tak mohli vyjet z místa.

Slyšela jsem Stylesovo hlasité oddechování. Měl zavřené oči, víčka se mu chvěla.
Když je otevřel, spatřil, jak na něj civím. Pomalu svou dlaň položil na tu mou. Tělem mi projel silný proud. Stačil jeden jeho dotek a mé tělo obsypala husí kůže. Přemítala jsem, jestli to nemůže být ze zimy, která teď za okny auta panovala. Vložil si mou ruku do klína a přejel mi prsty jednotlivě po každém kloubu. Jeho jemnost mi způsobila patrné uvolnění po zbytek cesty.