Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 27.

Uběhl již nějaký čas od toho, co jsme se s Harrym dostali zpět do Londýna. Skoro celý den jsem strávila s rodiči. I když chtěli vědět všechno, musela jsem jisté detaily vynechat. Kdybych svému minulému já řekla, že se budu před rodiči zastávat Harryho, vysmála bych se mu. I teď mi ta slova na jazyku chutnala divně.

Bylo už devět hodin večer. Seděla jsem s matkou a otcem v pokoji a hlavu jsem měla ponořenou v myšlenkách a fantaziích. Nedalo mi to, zvedla jsem se z gauče a zamířila ke dveřím.

,, Elizabeth, kam to jdeš?" otec už pochrupoval, avšak matka se otočila s tázavým pohledem. Nechtěla ze mě spustit oči.

,, Potřebuju do koupelny. Hned jak budu hotová, dojdu si zpátky lehnout," vysvětlila jsem a máma na to hned přikývla.
Úsměv jsem jí oplatila. Místo koupelny však mé kroky zamířily jinam. Táhlo mě to ke Stylesovi už od první chvíle, co jsem ho opustila.

Při ladném a tichém našlapování černou chodbou jsem si zhluboka vydechla. Když jsem tu byla naposledy, chtěla jsem odtud utéct. Teď se mi to tady neskutečně zamlouvalo. Bylo tu bezpečí, klid a rodiče.

Zaklepala jsem na dveře, které se během sekundy otevřely. Objevil se v nich rychle Harry, jako kdyby můj příchod nervózně očekával.
Byl v čistém oblečení. Měl na sobě uniformu bez jediné skvrny krve, avšak i jeho čistý vzhled nezakryl velké kruhy pod očima. Prohrábl si rozcuchané vlasy a sjel si mě pohledem.
Oba dva jsme mlčeli a vyčkávali, co druhý vypustí z úst.

,, Pojď dál," pobídl mě a já vstoupila do jeho pracovny. Všude měl nejrůznější papíry. Na stěně byla pověšená velká mapa Irska, celá pokreslená a propíchaná špendlíky.

,, Omluv ten nepořádek," zachraptěl a zavřel za námi dveře.

,, Co to je?" ukázala jsem na hromadu papírů popsaných inkoustem.

Všimla jsem si, že měl Harry od něj začerněné i ruce. Při pohledu na jeho dlouhé prsty jsem si vzpomněla na naši poslední chvíli, kdy se mě dotýkal. Čím víc jsem nad ní přemýšlela, tím víc jsem po něm měla chuť řvát.
Vycítil napětí, které mezi námi panovalo.
Přistoupil blíž a chtěl se mě dotknout. Ucukla jsem, což ho zjevně rozhodilo.

Zkusil to tedy znovu, ale má reakce byla zcela identická. Vlastně jsem ani sama nevěděla, proč jsem na jeho dotek zareagovala odtažitě.

,, Ty se mě bojíš," zašeptal. Zakroutila jsem hlavou.
Udělal rázný krok a chytil mě za ruku. Vysoukala jsem se a zacouvala dozadu, kde jsem se setkala s deskou jeho pracovního stolu.

,, Kdyby ses nebála, neodstoupila bys ode mě,"
Zkousl si vnitří stranu tváře, spojil obočí v jednu rovnou přímku a poukázal na velký odstup mezi námi.

,, Co ti ten parchant udělal?"
,, Věděl jsi to! Věděl jsi jaký je, a i tak jsi mě obětoval!" rozplakala jsem se. Stál bez hnutí a jen mě pozoroval.

,, Věř mi, že kdybych to mohl změnit, udělal bych to. Znamenáš pro mě víc, než si dokážeš představit," rozhodil rukama, ,, myslíš, že bych se tam vrátil, kdyby mi na tobě nezáleželo?"

Mlčela jsem a pozorovala ho přes uslzené oči. Začal se pomalu přibližovat. Bylo to nepříjemné. Srdce mi začalo hlasitě bušit a dech se mi dvojnásobně zrychlil.

,, Kdyby ti na mě záleželo, nikdy bys mě za nic nevyměnil," vysoukala jsem se staženým pocitem v krku.

Přikývl a na sekundu zavřel oči.
,, Když jsme byli ve vašem domě, nebála ses mě."
Otevřel je a věnoval mi hluboký pohled.