Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 9.

O víkendech se vracím domu vždy pozdě v noci. Páteční večer mě doprovázel strýček Alfréd a i když už je poměrně starý, cítím se v jeho blízkosti v bezpečí.

Sobotní ráno jsem strávila uklízením a umýváním použitých pivních sklenic z předešlého večera. Dnešní noc bude naprosto stejná. Opilé hlasy se budou rozlévat celou hospodou a já nebudu dělat nic jiného, než kmitat tam a zpátky pro pivo. Oči mě budou pálit z dýmu a nohy bolet jako by mi do nich někdo zapíchal hřebíky. Modřiny, které mi pokrývaly chodidla ze spodu vybledly a zůstaly už jenom malé jizvičky. Bolest také odezněla, a proto můžu plnohodnotně zastávat svou práci.

Právě jsem stála u baru a utírala umyté sklenice, když v tom někdo zaklepal na vchodové dveře. Očima jsem přeletěla na hodiny, které ukazovali půl jedenácté a poté hned zpátky na kliku, která se začala nápadně posouvat níž.

Ve dveřích se objevil pár jedovatě zelených očí a já ustrnula na místě. Tělem mi začal proudit adrenalin, ale také strach. Na dlaních jsem ucítila pot a bití srdce nabralo rychlejší obrátky.

Dlouhé kroky mířilily přímo ke mně. Vysoká mužná postava v uniformě anglické armády se přibližovala blíž a blíž. Zastavil se těsně u mě, dělil nás pouze pult.

,, Rád tě zase vidím, Elizabeth. " jeho hlas se mi rozezněl v uších.
,, Očekáváte snad stejnou odpověď? Co tu pohlédáváte? " odpověděla jsem mu z ostra.
,, Trochu slušnosti by ti neuškodilo, ale pro to tu teď momentálně nejsem," pokračoval dál.
Můj zmatený pohled mu dostatečně naznačil, že nemám sebemenší ponětí, o čem to právě mluví.
,, Ztratil se nám voják, jistý Oliver Saltzman."
Zkameněla jsem a on vycítil změnu mého stavu. Jako kdyby skrz mě viděl a četl si všechno, na co právě myslím.
,, A proto jste přišel za mnou?" polkla jsem na sucho.
Opřel se loktem o pult a položil si do dlaně bradu. Usilovně mě propaloval pohledem.
,, Přesně tak, Elizabeth, přesně tak." jeho koutky se roztáhly do úsměvu. Nebyl to radostný úsměv, ba naopak působil velice strašidelně.
,, Vojáci tu byli a všechno prohledali. Nikdo tu není."
,, Ohromuje mě, že myslíš zrovna na toto. Jsem rád, že nemusíme chodit kolem horké kaše. "
Povzdechl si, jako by ho snad konverzování se mnou nudilo.
Najednou zvážněl.
,, Kde je?"
,, Nemám tušení," zalhala jsem. Zvedla jsem utěrku a začala dál šudlat talíř.
,, Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím, Elizabeth. "

Vytrhl mi utěrku z rukou a ladným pohybem přeskočil bar jako laňka plot. Opět se objevila naše těla v blízkosti sebe a když se mě dotkl, pocítila jsem napětí, které začalo proudit skrz mé tělo.
,, Kde je Oliver Saltzman? Ptám se tě podruhé a naposledy. Pokud mi neodpovíš, skončíš místo něj v cele ty. " Přeběhl mi mráz po zádech. Svou rukou svíral má zápěstí a nedočkavě zkoumal má ústa.

,, Počítám do tří." sevřel se mi žaludek.
,, Jedna" zhluboka jsem se nadechla.
,, Dva" zavřela jsem oči.
Očekávala jsem číslo tři, ale na místo toho se ozval naprosto odlišně zbarvený hlas.

,, Nechte ji být!" otevřela jsem oči a spatřila Olivera, který se rozběhl po dřevěných schodech k nám.
,, Ale, ale... koho to tu máme." Stylesovi se ve tváři objevil spokojený úšklebek.
,, Dvě muchy jednou ranou" přivinul si mě blíže k sobě.
,, Pusťte ji" začal mě bránit Oliver. Držel si mě tak pevně jako když si dítě drží svoji nejoblíbenější hračku.
,, Oliver stihl doběhnout k nám zrovna když Harry vytahoval pistoli z kapsy. Oba dva jsme zbledli.

,, Ani se nehneš, Olivere!" Když se Oliver vzdal a své ruce zvednul za hlavu, začala jsem ho opět zajímat já.
,, Jsi špatná lhářka, Elizabeth, " přejel mi palcem po tváři.
,, Víš co dělám s lidmi, kteří mi zalžou? " zakroutila jsem rozpačitě hlavou. Naklonil se k mému uchu. Ucítila jsem jeho teplý dech na své kůži.
,, trestám je," vydechl. Pak se ode mně rychle odtáhl a obešel pult.
,, Teď půjdete oba se mnou," řekl vítězně, ,, o nic se nepokoušejte" řekl a pak rukou, ve které držel zbraň pohnul a naznačil, abychom šli ke dveřím. Mě hlídal svým vlastním tělem a Olivera zase pistolí.

Venku již čekalo vojenské auto. Styles nás do něj hrubě posadil a sám si sedl na místo spoluzedce. Svázal nám ruce, takže jsme nemohli nic dělat.

Když jsme dojeli na základnu, mohlo být kolem dvanácté hodiny. Slunce svítilo přímo nad našimi hlavami, když jsme procházeli velkou kovovou bránou do areálu.
,, Víte, kam s ním. " předal Olivera jednomu z vojáků. Ten jenom přikývl a převzal si ho.
,,Ne! Pusťte ho! Nic neudělal!" začala jsem sebou máchat ze strany na stranu. Stylesovi silné paže mi bránili v pohybu a neusnadňovalo mi to ani svázané zápěstí.
Myslela jsem, že mě Styles povede za ním. Voják ho totiž odváděl tam, kde jsem strávila svou první návštěvu - ve sklepě. Oliver se z nějakého důvodu ani nepokusil bránit.

Celé místo mi připadalo tak důkladně známé, až jsem se toho děsila. Na všech spodních oknech byly mříže po celém obvodu šedivé budovy. Na každém rohu stál voják a bedlivě pozoroval dění. Momentálně jsem byla pro všechny nejlepší podívanou já.
Pozorovali mě spíš se slitováním. Když jsme mířili ke dveřím, spatřila jsem známé modré perličky. Prudce jsem zastavila. Měl ve tváři vážný výraz, který upíral na Stylese. Styles zpozoroval můj překvapený pohled a zastavil. Čekala jsem, že mě násilím bude nutit k dalším krokům, místo toho se podezíravě zeptal:,, Proč jsi zastavila?" Zněl neobvykle klidně. Nemohla jsem mu říct pravdu. Nesmím dostat kvůli své hlouposti do problémů i jeho.

,, Mám hroznou křeč v noze, " zaúpěla jsem. Příblížil k sobě oční víčka a zkoumal mě nevěřícným pohledem.
,, Zvládneš jít dál? " svou otázkou mě naprosto rozhodil. Chtěla jsem říct, že ano a určitě nechci pomoc od nikoho jako je on. Místo toho jsem však řekla:,, Ne, hrozně to bolí." Napjatě jsem vyčkávala, co udělá. Povzdechl si a chytil mě do náruče. Nečekala jsem to a hlasitě vyjekla.

,, Drž se mě, " poručil a já mu obmotala ruce okolo krku. Nevěděla jsem, co právě děláme jak já, tak ani on. Jeho náhlé a opatrné zacházení mi připadalo zcela nepřirozené a cizí. Svižnými kroky vešel do velké chodby, kde byla podlaha pokryta rudě červeným kobercem. Velké množství slunečního světla prostupovalo i skrz mříže a oslňovalo staré sochy, které byly postavené vždy u zděného sloupu mezi jednotlivými okny. Okna byla na levé straně, zatímco dubové dveře napravo. Trvalo nějakou dobu, než jsme celou chodbu prošli, ale vypadalo to, že Stylesovi nedělá problém někoho nést v náručí. U posledních dveří jsme se zastavili a opatrně mě položil na podlahu. Když se ujistil, že dokážu sama bez opření stát, pustil mě a otevřel dveře.

Přináším vám novou kapitolu, tak snad se líbí :)) Už se nám to začíná opět trochu rozjíždět. Budu moc ráda za zpětnou vazbu. <3
A.