Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 8.

,, Všechno se jednou vyřeší, Elizabeth"
Seděli jsme vedle sebe v malém pokojíčku za barem. Slzy, které se mi hrnuly z očí jsem jemně setřela rukávem od šatů.
,, Kéž byste měl pravdu, Olivere" povzdechla jsem si.
,, Budu se muset vrátit do práce, klidně si odpočiňte, dnes obsloužím hosty já. " nabídl se.
,, Ne, nebudu Vás vystavovat takovému nebezpečí. Jsem velice ráda za vaši ochotu a pomoc, ale nechci, abyste k vůli mým problémům měl více těch svých" zakroutila jsem nesouhlasně hlavou.
,, Proč byste mě vystavovala riziku? " nechápavě zvedl tmavé obočí.
Svou otázkou mě překvapil.
,, Abyste přece nebyl prozrazen, co když Vás někdo pozná?"
,, A-ano, já zapomněl. Máte pravdu, asi bude lepší držet se dále od lidí." přikývl.
,, Dodělám si svou práci a pak se za Vámi zastavím. "
S těmito slovy odešel a já v křesle opět zůstala sama.

Natáhla jsem se ke stoličce a zašmátrala po deníku. Na stole však má ruka našla pouze pero, kterým jsem si své zápisky psala. Byla jsem si jistá, že přesně tady naposledy ležel.

Ohlédla jsem se pod křeslo, pod stoleček i do šuplíku, kam jsem ho mohla nevědomky strčit, ale ani tam nebyl. Jelikož se práce sama neudělá, rozhodla jsem se po svém deníčku podívat později.

Z hospůdky se ozývala partička mužskejch. Každý pátek se sejdou a popíjejí pivo. Hrají šachy nebo karty a házejí po mně svádějící pohledy. Nebo alespoň to si myslí oni. Vždy nad nimi protočím oči a věnují se své práci. Večer mi utíkal pomalu. V hlavě se mi neustále pletla všechna slova, která mi Liam napsal.
Přála jsem si, aby se z ničeho nic objevil ve dveřích a před všemi těmi burany mě objal a políbil, jenomže... Tohle se nestane a já to moc dobře vím.

,, Slečno máme prázdné sklenice! " vykřikne jeden z nich.
,, Jistě, hned vám natočím další." posbírala jsem prázdné sklenice a zamířila k výčepnímu zařízení.
Všem jsem je přinesla plné a beze slova odešla.
,, Šach mat! Peníze jsou moje" voják středního věku si shrne hromádku mincí k sobě.
,, Chce tady dneska ještě někdo prohrát?" rozhlédne se po hospodě.
Kromě nich tam byli další čtyři muži.
,, Vsázím celou svoji výplatu!" uhodil penězi o stůl.
,, Já" ozvalo se z horního patra.

Ohromeně jsem vzhlédla k Oliverovi, který se opíral o zábradlí.
Chvatně seběhl schody a přistoupil k mužům.
,, Chci hrát, " zkřížil si ruce na hrudi.
,, Dobrá, dobrá, mládenče, co mi nabídneš na oplátku ty, když prohraješ? " nervózně si prohrábl své světlé vlasy.
,, Nemám nic, co bych nabídl, " pokrčí rameny.
,, V tom případě se kliď z cesty. Nemám na takové chudáky čas. "
Jeho přístup se mi ale vůbec nelíbil. Oliver ještě chvíli koukal na šachovnici a pak odkráčel směrem ke mně.

,, Neměl byste se tu ukazovat, Olivere, " připomněla jsem mu.
,, Samota je k nevydržení, potřebuji si s někým popovídat, "usedl na barovou stoličku.
,, Budete chtít něco nalít?"
,, voda postačí, " přikývla jsem a do skleničky mu nalila studenou tekutinu.
,, Radši se do hry s nimi nepleťte."
,, Proč ne? Rád s lidmi soutěžím," uchechtl se.
,, To je hezké, ale věřte mi. Ten voják ty šachy hrát umí. Vysedává tu každý pátek a všechny poráží."
,, To ještě ale nehrál se mnou. Znal jsem jednoho kluka, se kterým jsme hrával šachy často. Poznali jsme se, když jsme oba nastoupili na vojnu. Stali se z nás nejlepší spojenci a soupeři zároveň. Byl to právě on, kdo mě naučil hrát šachy. Je to jediný člověk v mém životě, kterého jsem nikdy neporazil. Jeho tahy jsou přesné a dokonale promyšlené až je to zvláštní."
Rozpovídal se o své minulosti.
,, Pokračujte dál, ráda se dozvím o Vás i o něm více, " věnoval mi úsměv.
,,Dobrá" nadechl se a pokračoval.

,, Každý večer jsme si dali jednu hru. Učil mě všemožné tahy a finty. Stali se z nás nejlepší kamarádi. Měl štěstí a povýšili ho, což naše přátelství trochu zabolelo. Neměli jsme tolik času na šachy a potom ani na naše kamarádství. Soustředil se jenom na svou kariéru, ale neberu mu to za zlé. Na jeho místě bych udělal asi to samé. "
,, Moc není všechno." musela jsem podotknout.
,, Jsem rád, že to vidíme stejně. "
,, Jak se ten mladík jmenoval?" zeptala jsem se zasněná do svých představ o tom jinochovi.
,, Vždycky jsem ho oslovoval přezdívkou."
,, Jak jste mu říkal, Olivere?" vyptávala jsem se nedočkavě.
Chvíli mlčel a pak s výdechem odpověděl na mou otázku.
,, Harold"