Selekce pro Dvojčata

Rebelové

Celý zbytek dne mě učila Lara hrát na kytaru. Už umím pár akordů. Když jsem se pak vrátila do pokoje moje komorné na mě už čekaly. I hned se mě vyptávali co se stalo u snídaně a jestli je prý pravda že se mě Arman zastal a jestli mě Elias vzal na schůzku. Povyprávěla jsem jim všechno co chtěly vědět. Navečeřela jsem se ve své komnatě s holkama. Zjistila jsem že Sára je výborná hráčka karet. Linda mi zapletála vlasy do copánku a Mira mi doupravovala šaty na zítra. Zrovna jsem prohrála, když se ozvalo zaťukání na dveře. Nijak jsme tomu nevěnovaly pozornost do té doby než překvapená Mira nevihrkla. ,,Vaše veličenstvo." prudce jsem otočila hlavu. Ve dveřích stál Zac. ,,Nechali by jste nás na chvíli o samotě?" komorné se na mě podívají a já přikývla. Linda mi rychle rozpletla vlasy a odešla za holkama. Když se zavřely dveře postavila jsem se. ,,Nebila jsi na večeři." ,,A ty zase na obědě." vrátila jsem mu to. ,,Řešil jsem Anastasii." ,,Celé dopoledne?" vydala jsem se na balkón, kde jsem se opřel o zábradlí. Zac šel hned za mnou. ,,Ach jo. Po té co si odešla s mím bratrem poslal jsem Anastasii aby si šla zabil po snídani jsem se měl sejít s otcem kvůli nějakým povinnostem. Viděl jsem tě jak si sestřelila to jablko. Jsi dobrá." ,,Ne tak jako tvůj bratr ale díky." pokrčil rameny a dál mluvil. Když jsem odcházel byl čas oběda. Čekala tam na mě. Žadonila aby tu směla zůstat. Zmocnil se mě vztek, když jsem slyšel jak ti nadávala kdyby nebylo bratra asi bych ji jednu vrazil. Ale víš co mě nejvíce dostalo? Tvůj klid. Byla jsi úplně klidná." ,,Jo ale uvnitř mě jsem sváděla boj abych se na ni nevrhla." ,,Neměl bych ti to zazlé. No celý oběd mě držela a žadonila. Před devíti hodinami opustila zámek. Hledal jsem tě že abych se ujistil že jsi v pořádku ale nikde si nebila a na večeři si taky nepřišla." nevím co mě to napadlo. Naklonila jsem se k němu a dala mu pusu na tvář. ,,Děkuji ti že ses mě zastal." zalezla jsem do pokoje. Zac tam ještě chvíli stál na balkoně než se za mnou viděl zpátky do pokoje. ,,Já ehm no nemáš zač. Dobrou noc Sue." ,,Dobrou Zacu." když Zac odešel do pokoje se nahrnuli moje komorné. Pomohli mi že šatů do noční košile. Teď už jsem chtěla jen zalehnout a spát.

Ráno mě k mému překvapení nikdo nebudil. Na židli jsem našla přeložené šaty a dopis. Otevřela jsem ho.

Milá Belatris,
nemohu pochopit jak si mohla znovu skončit v jezírku ale jsme s tatínkem rádi že si se usmířila s Armanem. Doufáme že se ti tam líbí. Tady je vše v pořádku. Táta dokončil ten obraz. Jinak si překrásně zpívala.

Máme tě rádi pozdravuj Mirandu a Alexandra a hlavně Em. Ať nám taky napíše.
Maminka a tatínek. :)

Usměju se. Dopis si schovám pod polštář a pohlédnu si šaty.

Obleču se. Vlasy si nechám rozpuštěné na nohy si oboju balerínky. Prohlédnu se v zrcadle. Mrknu na hodinky. Za 10 minut osum. Už jsem chtěla vyjít, když do pokoje vletěli mé komorné. ,,Moc se omlouváme slečno." ,,To je v pořádku." ,,Ne to není." ,,Vždyť už jsem." holky si mě prohlédli. ,,Sluší vám to." ,,A to nemám meka up." ,,Vypadáte přirozeně." ,,Už bych měla jít na snídani." ,,Ano jistě. Ještě jednou se omlouváme. "

Na snídani chyběla Krystyn, Astra A oba princové. Možná jsou spolu? Krystyn by byla pro Zaca dobrou volbou. ,,Můžu si přisednout?" otočím se. Za mnou stála Lara. Měla na sobě blankytně modré šaty. ,,Jistě." ,,Holky jsou s princi?" ,,Nevím." zakousnu se do sladkého pečiva. Byl to takový rozdíl oproti obyčejnému toustu, který jsem každý den snídala. ,,Budeš mě dneska zase učit na klavír?"
,,Klidně." souhlasím. Ještě se podívám po sestře, která se bavila s nějakou červenovláskou a vydaly jsme se do salónku.

V salónku nikdo nebyl. Lara šla otevřít okno. Já si sedla za klavír a prsty opatrně přejela po klávesách.
,,Belatris pojď sem." povzdychnu si a zvednuse. Podívám se kam Lara ukazuje. Oba princové stáli bok po boku a o něčem se bavili. ,,Nevidím Krystyn ani Astru." musela jsem ji dát za pravdu. ,,Pojď hrát." vrátím se ke klavíru a ona si sedla vedle mě. ,,Takže já ti nejdřív zahraju melodii a pak ji spolu zkusíme napodobit." přikývné. Položím prsty na klávesy a začnu hrát. Melodie nebyla moc těžká. Byla jednoduchá zato krásná. Když jsem dohrála naskytl se mi pohled na užaslou Laru. ,,Takhle nikdy hrát nebudu. Když hraješ jdou z tebe emoce." ,,Nikdy neříkej nikdy jinak se to splní." a tak jsme začali hrát.

,,Já to vzdávám." bylo na ni vidět že je z toho smutná. ,,Víš co tak teď ty potrápíš mě. Půjdeme si sednou do zahrady a ty mě budeš zase učit na ky......" nedořkla jsem větu. Do salónku vběhl zdýchaný voják. ,,Útočí na nás! Rebelové útočí. Musíte jít se mnou." hekal. Ani jedna jsme nic neřekli a vyběhli na chodbu. Všude se ozíval dupod bod, řinčení zbraní a výstřely. Byla jsem neskutečně ráda že jsem si dneska ráno obul balerínky. Běželo se mi skvěle. Za to Lara si musela svoje střevíčky zout. Z ničeho nic se voják zarazil a zlačil dlaní do zdi objevili se schody. ,,Běžte po těch schodech. Dóle by vás měli čekat." Lara se vydala po schodech.
,,Děkujeme za pomoc." ,,Je to moje práce slečno." ,,Tak neumřete to v popisu práce nemáte." voják se ke mě naklonil až mu hnědé vlasy spadly do obličeje. ,,Nebojte slečno ale kdybych náhodou umřel bude mi ctí, když budete znát mé jméno." ,,Dobrá jak se tedy jmenujete." odněkud vystřelila kůlka mířící přímo na mě. Voják si stoupl předemě jako šít. Kůlka se mu zabodla do hrudníku a pak se skácel k zemi. Vykřikla jsem. Muž, který střelil vojáka se ke mě rozeběhl. Rozhlédlá jsem se kolem sebe. Hned vedle mě byla váza. Když už muž byl těsné vedle mě. Praštila jsme ho vázou. Střepy se rozletěli do všech stran a já byla moc blýzko. Krev mi začala stýkat z ranky na krku jako potůček. Potůčky krve mi taky tekly po zápěstí. Může, kterého jsem praštila ležel s roseknutou hlavou na zemi. Kousek ode mě se ozval ženský křik. ,,Zabila si mi manžela!" křičela. Ve stejnou dobu se muži nadzvedl hrudník.

,,Vidíš nezabila je jen v bezvědomí s roztříštěnou hlavou. Tak si ho někam vem." žena zástrčla zbraň. Rozběhla se ke mě. Popadla muže a začala ho tahat pryč. Opřela jsem se o zeď, kde ještě před chvílí byl průchod. Moje rozklepané nohy mě neudrželi a já sjela po zdi. ,,Slečno." zachraptěl ten voják. Doplazila jsem se k němu. ,,Vy krvácíte." ,,To nic není." ,,Máte od krve celý krk." ,,Zachránil jste mi život." ,,Erik." zachraptěl.
,,Jmenuji se Erik." rukou zašmátral pod uniformu a vytáhl malí zrtízek s přívěskem hvězdy. ,,Nech- nechte si ho." natáhla jsem k němu svojí zdravou ruku a vzala si ho od něj. ,,Děkuji ti. Za všechno. Eriku."
,,Rád sem vás poznal má paní." s tím vydechl na posledy. Do očí se mi nahrnuly slzy. Seděla jsem v kaluži vlasní, Erikovi i toho Rebela krvy. Prsty jsem Erikovi zavřela oči. Zachránil mě. Položil za mě svůj život i když mě vůbec neznal. Z očí se mi tekly slzy. Nedokázala jsem je zastavit. Byla jsme si na 100% jistá že dneska zemřu. Věděla jsem že teď umírám. Před očima jsem spatřila usmévaví obličeje Em. Pyšné úsměvy svých rodičů. Svého bratra jak mi podává míč, který mi spadl na strom. Moje komorné jak se spolu smějou nějaké blbosti. Svoje kamarádky, které jsem si našla v Selekci. Lukase jak v ruce drží luk. A Zaca jak se na mě usmívá a bere mě do náruče. Zahleděla jsem se do jeho očí než mě pohltila úplná tma.