Selekce pro Dvojčata

Není ti to trapné?

Ahoj chci se zeptat jestli se vám zobrazila kapitola: Nečekaní spojenci, uvěznění a cena záchrany...
Blbne mi Wattpad. Teď si užíte čtení

,,Slečna Bellová je psychicky vyčerpaná, její rána na ruce se zanítila bude mít po tom jizvu. Narozdíl od druhé slečny nemá slečbá Bellová zápal plic. Včera měla ještě zvýšenou teplotu teď už budeme čekat až se rozhodne sama probudit."
,,Děkuji vám."
,,Nemát za co,Vaše veličenstvo."
,,Ještě se neprobudila?"
,,Ne, neboj Queenie, ona se probere.
,,Doufám už tu leží dva dny."
,,Ona je silná. Vzpamatuje se. Navíc Armana by to semlelo."
Nastalo ticho.

Nechtělo se mi otevřít oči. Bylo lákavé pomyšlení zůstat v tom klidu, chvíli mít pocit že svět není vzhůru nohama. Ta tma byla lepší než záře.
Ale když mě z mého světa vytáhl hlas patřící Pavlíně Marhullové bylo mi jasné že dýl už spát nebudu. Další hlas patřil královně a mé matce. Pro boha co tu dělá? Otevřu oči. Příval světla mě na chvíli oslepil. Jestli to tak půjde dál za chvíli neuvidím. Zamžourám na čtyři postavy. Jako první se mi spojí do uceleného tvaru Em. ,,Sestřičko." hlesnu. ,,Mami." Em my padne do náruče. Pevně jí obejmu. Bylo skvělé jí tu zase mít. Emma mě pustila a nechala maminku aby mě objala. Po tvářích se mi začnou kutálet slzy.
,,Ach maminko." ,,Holčičko moje. Hrozně jsem se bála. My všichni tady." při těch slovech mě pustí a podívá se na svou dlouholetou přítelkyni, královnu. ,,Veličenstvo." ,,Belatris, jsem ráda že tě vidím probuzenou." na tváři se mi objeví úsměv. ,,Paní doktorko." nemusela jsem se na nic ptát. ,,Na oběd vás pustím pokud se udržíte na nohou. Vaše únava je psychická takže vám pomůže čas s rodinou a přáteli. Dostávala jste prášky na sražení horečky. A pravděpodobně budete mít rýmu." ,,Dékji vám." Marhullová přikývla a nechala nás samotné podobně jako královna. ,,Belatris?"
,,Hmm?" otočím se na sestru. ,,Není ti to už trapné? Jestli si chtěla být doktorkou tak si to mohla říct a ne při každé příležitosti skončit na ošetřovně." rozesměju se. ,,Možná." připustím.

Do oběda jsem trávila čas s mamkou Em a tátou. Povídali si smáli se. Mamku málem trefil šlak, když jsem jí vyprávěla o naší hádce se Zacem. Em se přidala s novinkou že je zasnoubená. Což jsem jí velmi přála. Zdála se tak šťastná. Chvíli před obědem jsem se ještě prospala a zkusila jestli mě nohy unesou což se stalo. Zašla jsme do své komnaty kdy mě jako vždy uvítaly komorné. Na nic se nevyptávaly. Za což jsem byla vděčná spíš pořád sršeli vtipem. Dnešní šaty my vybrala Mira.

Modré střevíčky vlasy rozpuštěné. Krk se mi celkem dobře hojil. Už jsme tam měla jen jednu modřinu. Špatná zpráva dne že dnes je poslední dne kdy se mohu vidět s rodiči zítra ráno odýždí. Přesně tak, prospala jsme dva dny co jsem mohla být s rodiči. Mira mi nabídla že mě doprovodí na oběd ale to jsem odmítla.

Bylo zvláštní procházet se tichou chodbou paláce. Až nyní jsem si uvědomila jak jsem se bála že touhle chodbou už nikdy neprojdu. Lidi, místa tady se staly mým druhým domovem. A já se bála že už ho nikdy neuvidím. Měl jsem pocit že až nyní ze mě spadl tíživí pocit ale stále to nebylo ono. Stále mi tu něco chybělo. Spíše někdo. Nadechnu se a dojdu ke dveřím do jídelny. U nich čekal voják. Byla zvíšená hlídka a místnosti se hlídaly. Kývnu na vojáka a ten mi otevřel dveře. Vešla jsem. Naskytl se mi pohled na celou královskou rodinu, na dívky v elitě i na jejich rodiny. Jako první se zvedla Lara a padla mi kolem krku. Holky jí následovali. Pevně jsem jí stiskla.
,,Tolik jsme se o tebe báli." slyším Krystyn. ,,Jsme rádi že žiješ." ,,To já taky." usměju se na Phoebe. ,,Vítej zpět." svůj šok jsem nedokázala skrýt. Edlin stála kousek dál. ,,Díky Edlin." možná není tak špatná. Možná se k Zacovi chová jinak. Třeba by se do něj i zamilovala. S holkami jsem došly ke stolu. ,,Ráda vás vidím slečno, ale teď se už posaďte dámy." promluvila madam Zazu. Upřímně nepřiznala bych to nahlas ale ta vždy přísná žena my chyběla. Připomínala mi mamku.
,,Já vás taky. Dobré odpoledne." pozdravím rodiče úšastnic selekce.
,,Vaše veličenstav." ukloním se krovské rodině. ,,Chtěla bych vám poděkovat." ,,Rádo se stalo Belatris, teď už pojďme jíst." vybídl nás král.

Seděla jsem na posteli a pozorovala jak mamka balí. ,,Takže ty budeš trávit štědrý den doma?" zeptám se zklamaně Em. ,,Ano i z Chrisem. Určitě si to tady užiješ." mamka se posadila vedle mě a objala mě kolem ramen. ,,Chrise pustili?" ,,Chvíli přemlouvání ale stálo to za to." chvíli bylo ticho. Dveře komnaty mých rodičů se otevřeli a dovnitř vešla táta. Dřepl si předemě. ,,Holčičko jsme na tebe s maminkou neskutečně hrdí. Ty, Emma a váš bratr bylo to nejlepší co nás podkalo. A ať se stane cokoliv vždy pro nás budete na prvním místě. Obje jste naše princezny. A mi s maminkou jsme pyšní že jsme vaši rodiče." do očí se mi nahrnuly slzy a já mu padla okolo krku. Sestra se přidala po chvíli taky stejně tak i máma. Klečeli jsme na zemi a já se cítila šťastná. Má milovaná rodina. Můj záchranný bod.

Vyrušil nás Až voják že je čas. Sešly jsme na náméstí, kde se všichni loučili. Lara obíjmala svého osmiletého bratra. April zase chovala v náručí malou půlroční holčičku, patřící její sestře. Už neměla rodiče a tak přijela její sestra, manžel a její dcera Madison. Zarazila jsem se když jsem spatřila Edlin. Stála u své matky, která se tvářila chladně. Win hleděla do země. Bylo mi jí líto.

,,Belatris." ,,Ano mami?" ,,Nechali jsem ti dárek na stole otevři si ho ráno zítra." pak mě objala. ,,Přeji krásný zítřejší štědrý den. A hlavně celé vánoce." ,,Vám taky." objala jsem i tátu a Em. Dokonce se semnou přišel rozloučit Chris. Poděkovala jsem mu za záchranu a pak Už jen sledovala jak nasedají do aut a odýždí. ,,Budou mi chybět." zašeptala Astra. Smutně se na ní usměju. ,,Lady." trhnu sebou. Zamnou nestál nikdo jiný než Arman.
,,Princi." ,,Mohu s tebou mluvit?"
,,Jistě." zahlédla jsem úsměvi na Lary, Astry a Krystině obličeji. Dokonce se i lehce usmály Phoebe a April. A já si uvědomila že pro mě nejsou soupeřky a že já nejsem pro ně. Přáli jsme se si ti navzájem. A když jedna znáš vyhraje budem za ní rádi všechny.
Příjmu nabízené rámě. Čekala jsem že nás zavede ke mě do komnaty a zabedl nás k němu. Před jeho pokoje však nestáli stráže. Otevřel dveře a nechal mě vejít jako první.

Sedla jsem si na jeho postel. ,,Co si potřeboval?" ,,Tebe." zarazím se. Zamrkal. ,,Je ti lépe?" ,,Ano je mi už dobře." ,,Já... měl jsem o tebe takoví strach. Sakra, nedokázal jsem normálně uvažovat! Stále jsem si dával za vinu že kdybych byl stebou nic by se ti nestalo. Bál jsem se o tebe tak strašně moc. V životě jsem takoví strach nezažil. Upřímně kdyby mě tehdy nezastavili rozjel bych se tě najít. Já... bolelo to. Děsí mě to co pro mě znamenáš. Děsí mě a zároveň překvapuje co semnou děláš Bel. Mám strach že se mi teď před očima rozplyneš a já se probudím stím že si stále zajatá a já ti nemohu pomoct." sedl si vedle mě a zajel si rukama do vlasů. Šokovaně jsem na něj hleděla. Měl o mě strach a měl mě rád možná víc než to.... Po tváři mi stékaly neposlušné slzy. Slzy štěstí ale i úlevy. Vzala jsem jeho tvář dodlaní. ,,Byl jsem zoufalí že tě nemohu mít u sebe...." skoro šeptal. ,,Ale teď jsem tu." pohlédl mi do očí a pak přitiskl rty na mé. Nejdřív to bylo jemné a něžné jakoby zkoumal, co si může dovolit. Pak se to však zvrhlo v boj našich jazyků. Lehce do mě zatlačili a já si lehla. Teď byl nade mnou. ,,Jsi moje." lišácky se usmál. ,,A ty můj." zašeptám a znovu spojím naše rty.

No nemusím vám tu do detajlu převyprávět co se tu noc dělo. Jisté je že jsem nebyli na večeři. A z jeho pokoje nevylezli. A já? Já byla v tu chvíli ta nejšťastnější žena na světě.