Selekce pro Dvojčata

Město

Probralo mě zaťukání. Otočím se ale Zac neležel vedle mě. Seděl za stolem a vyřizoval nějaké pípry. Posadím se.
,,Ano?" ,,Máte zamknuto, pane." ,,Já vím Harry." Zac se zvedl a došel ke dveřím, které otevřel, tak abych nebyla vidět. ,,Mám další papíry a mám vám vyřídit že sem za chvíli příjde Mira a obleče tu dívku co mi nechcete ukázat." ztuhnu. ,,Díky za upozornění a teď běž." ,,Jak si jeho milost přeje." dveře se zabouchly a Zac si sedl na postel. Projel si rukou ve vlasech. ,,Pochybuji že někdy někde budme mít klid." ,,Teď už nikdy." souhlsím a dolezu k němu. Vzpomenu si co jsem mu kdysi jako malá často dělávala. Pověsila jsem se mu na záda. ,,No lady! Takhle se dáma nechová." napodobil hlas madam Zazu. Oba jsme vyprskli smíchy. Zac si mě přetáhne přes rameno dopředu a rázem jsem seděla na jeho klíně. ,,Už jste se naučil sebeobranu." ,,Ještě že tak, jinak bych musel chodit po paláci s tebou." ,, A to by vadilo?" úsměv mi zmizí. ,,Ne, ovšem že ne, jen se obávám že moje a hlavně tvoje pověst a úcta by byla rozkopaná. Kdyby nás někdo viděl jak si na mě přisátš jako klíště." snaží se vysvětlit než něco řeknu ozve se klepot. Nečekala na odpověď a vtrhla dovnitř. ,,Princi." Mira se uklonila Zacovi. ,,Už si promeškala snídani, kde říkali že půjdete do města." ,,Opravdu?" ,,Ano, tak teď vás budu muset obléct zde proto že takhle vás nikdo nemůže vidět." podívám se co mám vlastně na sobě. Zacovu černou košili, která mi byla pod zadek. Rozesměju se. Jo Mira měla pravdu ještě by mě ostatní někde přepadli a zakopali. ,,Tobě to příjde vtipné?" zeptá se. Snaží se být vážná ale cukánjí ji koutky. Zac jen seděl a s nadzvednutým obočím nás pozoroval. Zvedla jsem se z princova klína.
,,Mohu se převlíc v pokoji pro princeznu?" ,,Jistě." ,,Díky." vydám se k oblouku ve zdi.

Mrzla jsem, ale byla jsem ráda, že jsem venku. Na naše nákupy nás mají doprovodit naše stráže. Filip mi skoro dýchá na krk. ,,Co vlastně hledáme?" chce vědět. ,,Krám." odpovím stručně a dál se rozhlížím. ,,To mi jak si došlo slečno, ale jaký?" ,,Všeho chuť." zahnu za roh. Na tváři se mi objeví vítězný úsměv. Ha, a mám tě. Vejdu do krámku. Do nosu mě udeří příjemná vůně a i hned se mi vybaví vzpomínky na domov a navodí mi to vánoční atmosféru. Zazvonil zvoneček a dveře se zavřeli. Kdyby nehráli potichu koledy, bylo by tu mrtvolné ticho. Rozešla jsem se a moje podpatky od sněhulích klapaly o podlahu. Tmavě modrý, zimní plášť jsem si trochu povolila, abych tady neumřela vedrem a venku pak díky tomu nezmrzla v pohybu. Došla jsem k místu, kde jsem tušila pokladnu. Z útrop krámku se vynořila postarší žena. I hned jsme jí poznala paní Colosová. Její blond vlasy už prosívaly
bílé prameny. Ale stále měla ty zářivě zelené oči. Neubráním se širokému úsměvu. Když spatřím její překvapení. Paní Mariana Colosová za svobodna Delisová, byla mladší sestrou prodavačky krámku na rohu ulice. Každé vánoce jsem tam chodila, nejen nakoupit ale také si přijít dát horké kakao nebo cukroví. Mariana dělala skvělé. Nám vždycky přišlo cukroví ze zámku s přáním hezkých vánoc. Ale já měla vánoce spojené pravé s Marianou a její starší sestrou Elvírou. Elvíra se nikdy nevdala, za to její mladší sestra měla velké štěstí. Bylo to na vánoce. Zrovna jsem u nich byla koupit kuličky, když do vnitř vpadl prokřehlí mladík. Jak pak Mariana vyprávěla mí mamce byla to láska na první pohled. Řekněme že v tu dobu jsem tomu moc nerozuměla, bylo osm! Ten muž byl pan Colos původně z třetí kasty, ale když si vzal Marian povedlo se mu dostat pylnou prací do druhé kasty. Čím jsem byla starší tím víc jsem se těšila na vánoční dopisi od Mariany, jak se jí daří a co dělá. Mariana je bohužel bezdětná stejně jako její starší sestra, taky ani jedné, už tehdy, když byli obě v páté kastě, nevadilo že jim říkat teto. Byla jsem jejich vysněné děvče.

,,Bohové já mám halucinace." zašeptala žena. ,,Ale nemáš tetičko. Jsem to doopravdy já, Belatris." ženě se do očí nahrnou slzy a několik jich steče po její tváři. Obejme mě. ,,Ach holčičko ty jsi skrásněla. Každé zprávy tě pozoru, všichni tady ti moc fandímě." ,,To je moc milé. Mariano, tohle je můj strážce Filip. Filipe tohle je Mariana Colosová. " ,,Ráda vás poznávám." ,,Potěšení je na mé straně paní." ,,Přišla jsem tě pozdravit a nakoupit." ,,Ovšem tak si vyber a pak si popovídáme." mile se usměje a zmizí dozadu svého krámku. ,,Milá žena." ,,Ano to je. Chodila jsme k nim ale nejčastěji o vánocích. Pak se Mariana přestěhovala a tak jsem v páté kastě zůstala jen s její starší sestorou a jejím krámkem. Když jsem dosáhla čtrnácti a mamka zrovna nepotřebovala pomoc a já někde nehrála, chodila jsem Elvíře, její sestře, pomáhat." rozhlédnu se. Pohled mi zůstane na náramcích a koralcích hned vedle. Vůbec nebyli drahé, což mě překvapilo. Pro holky ze Selekce jsme vzala náramky a svým komorným to hodlám vyrobit. ,,A co vy a vaše snoubenka?"
,,Máme se brát na jaře. Ale nevím jestli mě propustí." otočím se na něj.
,,Myslíte že by nepustili ženicha na vlastní svadbu?" pokrčil ramenem.
,,Jsme stále ve službě, slečno a ještě dva roky budu." povzdychnu si. Jako byla povinná školní docházka ve druhé a třetí kastě, tak pro všechny muže byla povinná vojenská docházka. Podlo mě v hrudi. Bratr se jí chtěl vyhnout a tak zmizel, nechal nás napospas hladu v páté kastě.
,,Slečno?" ,,Co že?" ,,Jste v pořádku?"
,,Ano, v jaké barvě chcete mít svadbu?" ,,Zelená. Víte Elissa má zelené oči..." odmlčel se. Vzpomínal na ní. Bylo mi jich líto. Zamrkám. Ale no tak Bel, to ti rovnou může být líto sebe. Došla jsem k další poličce. Byla na ní postavička fénixe. Tak dokonale propracovaná. Vzala jsme jí do ruky.

,,Jestli chceš, nechám tě na to zadarmo něco vyrýt. Nějaký vzkaz nebo jen přání k vanocům." ozvala se tetička. ,,Díky to je milé." rozhlédnu se po regálu. Úplňe v zadu byl malá napodobenina prostřeleného jablka. Bez problémů by se mi do ruky vešla třikrát.
,,Vezmu si i ti jablko s tím šípem."
,,Budeš na něj chtít taky nápis?" přikývnu. ,,Dobře pojď zamnou."

Zavedla nás dozadu krámku. Byla tu lavice a malí konferenční stolek, na kterém byli tři hrnky kakaa plus tác cukroví. Zavedla mě k bytelnému stolu. ,,Jsem dáme sošku." položí fénixe do zvláštní krabice. (Vapadalo to jako mikrovonka bez dvířek.)
,,Sem napište co chcete vyrýt do pěti minut by to mělo být hotové pak si dáme kakao." ,,Moc děkuju." co vlastně chci Zacovi napsat? Pozorovala jsem fénixe. Podle Morganské báje první král měl fénixe, který mu nejednou zachránil život. Jednou ho však zachránil před jiným dravcem. Fénix svého pána chránil a dravce porazil ale fénix však utrpěl moc velká zranění a následně na ně umírá, lépe řečeno vzplane až z něho zbyte jen popel. Král se modlil k bohům, aby mu vrátili jeho věrného přítele. A opravdu pár dní na to se z popela vylýhl mládě fénixe. Od té doby, vždy když příjde čas fénix schoří a poté se z něj narodí nový. Král dal znak Morganu fénixe, jako dík.

Rychle zamrkám. A začnu psát. Jsem s tebou pořád, jako fénix. Když vyrytí bylo dokončeno vložila jsme do krabice jablko. Nezapomeň, přesně miř. Když je hotov i tento dárek, vydám se za Marianou, která vyzpovídávala Filipa. Zaplatila jsem jí a pak jsem se společně pustili do kakaa. Zjistila jsem že Mirianin manžel zemřel před půl rokem. A tak si pořídila psa. To mě dostalo. Mariana si na stará kolena pořídila psa. Vyprávěla nám o tom co tady všechno zažila. Poté jsem byla na řadě já a občas řekl i něco Filip. Konečně jsem byla mimo selekci. Mohla se z plna nadechnout a vychutnat si kakao.