My new boss

Prolog

LOUIS:

Můj život nikdy za moc nestál. Narodil jsem se do rozpadlé rodiny a pak následovala řada nekonečného stěhování. Nikdy jsme nikde nezůstali déle než tři roky. Pro většinu svých přátel jsem se po našem odjezdu stal cizincem. Nikdo z nich nikdy neměl snahu se se mnou spojit. Byl jsem prostě jen další člověk, který prošel jejich životem a potom jednoduše zmizel. Unavovalo mě si v jednom kuse dělat nové kamarády.

Ale všechno nebylo vždycky zlé. Měl jsem šest sourozenců a úžasnou mámu. Všichni jsme drželi při sobě a pomáhali si. Nakonec, když jsem se ohlédl zpátky, nebylo to tak hrozné. Klidně bych se stěhoval každý měsíc, kdyby to znamenalo, že s nimi budu moct být třeba jen o jediný den navíc.

Jenže to už teď nebylo možné. Celá moje rodina zemřela a mě nezbylo absolutně nic. Možná jen pár přátel, kteří měli se mnou tu trpělivost a nevzdali to se mnou. I když jsem začal vyvádět blbosti a řekl jim spoustu hrozných věcí. Věděli, že všechno, co dělám je ve skutečnosti jen volání o pomoc. A tak zůstali. Trpěli moje nálady a dávali na mě pozor. Kdyby nebylo jich, už bych dávno hnil v zemi vedle své rodiny.

Asi bych si neměl tolik stěžovat. Lidé jsou na tom i hůř, ale skončit na ulici a nemít žádné příbuzné ani peníze není zrovna moc příjemné.

Rád bych řekl, že mě moji přátelé brzo přivedli k rozumu, ale pravda byla, že jsem byl až příliš tvrdohlavý na to, abych přijal pomoc. A právě to je nejspíš důvod, proč jsem dneska tam, kde jsem. Kdybych se tenkrát sebral a něco se sebou udělal, mohlo být všechno jinak. Nemusel bych uklízet po boháčích a mohl jsem mít krásný útulný byt, místo té díry plné krys a bůh ví čeho ještě. Jenže víc jsem si dovolit nemohl.

„Ach, Louisi, tady jsi." Ozval se za mnou příjemný ženský hlas. S úsměvem jsem se otočil a zamával prachovkou na postarší dámu, která stála ve dveřích. Megie na mě byla vždycky moc milá. Už od první chvíle, kdy jsem začal pracovat v tomhle domě, se o mě starala jako o vlastního. Za tu dobu, co jsem tady mi opravdu přirostla k srdci. Děsil jsem se dne, kdy ji ztratím. Každý den jsem se bál, že přijdu do práce a ona tady nebude. Uvědomoval jsem si, že jí je teprve něco kolem pětapadesáti, ale taky jsem viděl, kolik prášků musí každý den brát. Její tělo chřadlo a já s tím nemohl nic udělat. Zabíjelo mě pomyšlení na to, že bych jí někdy někdy mohl ztratit.

 „Děje se něco?" zeptal jsem se a nechal utírání prachu v jednom z pokojů pro hosty. Dělat uklízečku nebyla zrovna jedna z nejdůstojnějších prací, ale peníze jsem potřeboval. Navíc jsem se cítil líp, když jsem mohl pomáhat Megie. Nechtěl jsem, aby se zbytečně přetěžovala.

„Chce tě vidět pan Styles." Oznámila mi a já se zamračil. Netušil jsem, proč by mě chtěl vidět zrovna on. Nebo jsem to spíš vědět nechtěl.
„Provedl jsem něco?" můj hlas zněl ustrašeně. Bál jsem se, že se mnou není spokojený a že mě chce vyhodit. To jsem si nemohl dovolit. Tahle práce byla to jediné, co mě jakž takž drželo nad vodou.
„Ne," zasmála se Megie a rozcuchala mi vlasy. „Máš jít k Harrymu. To je syn našeho zaměstnavatele." Vysvětlila mi, ale to mě moc neuklidnilo.

Toho kluka jsem tu už párkrát viděl. Měl kudrnaté vlasy, překrásný úsměv a zelené oči, ve kterých se člověk lehko ztratil. Když jsem ho viděl poprvé, myslel jsem, že vidím anděla, ale jakmile otevřel pusu, ten dojem se vypařil. Vždycky se ke mně choval povýšenecky. To jeho arogantní vystupování mě štvalo.

„Dobře, děkuji Megie. Jen to tady dodělám a hned půjdu." Řekl jsem a chtěl se vrátit k práci, ale ona jen zavrtěla hlavou a vytrhla mi prachovku z ruky.
„Pan Styles nerad čeká. Radši běž hned. Já to tady dodělám." Věnovala mi milý úsměv a plácla mě po zadku na znamení, že si mám pospíšit. Zasmál jsem se a ještě než jsem odešel, dal jsem jí pusu na tvář.