My new boss

Lonely and powerless

NIALL:

Naposledy jsem se ohlédl po mém bytě a zhluboka jsem se nadechl. Pořád jsem se v hlavě přesvědčoval, že dělám správnou věc. Jenže i když jsem si tohle opakoval, bylo těžké tady všechno jen tak nechat. Konec konců, měl jsem tady svůj život, který jsem miloval. Nestál jsem o nic jiného.

Zavrtěl jsem hlavou a vynadal si za své myšlenky. Harry měl pravdu. Kdybych tady zůstal, jen bych Louisovi dál ubližoval.

Několik dní jsem se sice snažil přesvědčit sám sebe, že mi jeho práce zase tolik nevadí, ale to jsem si jen nalhával. Pravda byla, že se mi z toho zvedal žaludek. Klidně bych se smířil s tím, že je gay, ale fakt, že se snížil k něčemu tak odpornému, jako je prodávání svého vlastního těla, mi nedělal dobře. Byl jsem si jistý, že nyní už bych nebyl schopný se na něj ani podívat. Tohle totiž už nebyl můj nejlepší kamarád. Tohle byl úplně někdo jiný. Někdo koho jsem vůbec nepoznával.

Pevně jsem sevřel víčka k sobě a zatnul pěsti. Musel jsem se smířit s tím, že můj život v Londýně skončil. Teď si na pár týdnů nebo možná měsíců zajedu k rodičům a pak se rozhodnu, do jakého města se vydám začít od začátku. Možná bych i mohl zvážit to, že si dodělám vysokou. Mohl bych konečně udělat své rodiče šťastné a začít se řídit podle jejich přání. Kdo ví. Třeba bych nakonec byl spokojenější. Ale na taková rozhodnutí bylo ještě brzy. Teď mě čeká dovolená, kdy si utřídím své myšlenky a určím, jakým směrem se můj život bude ubírat dál.

Rychle jsem popadl svoje tašky a s posledním ohlédnutím jsem otevřel dveře. Málem jsem vyletěl z kůže, když jsem narazil na Zayna, který měl ruku ve vzduchu, jako kdyby se právě chystal zaklepat.

„Ty někam jedeš?" zeptal se překvapeně, aniž by se mě obtěžoval pozdravit. Nervózně jsem se ošil a skousl si spodní ret. Nechtěl jsem, aby mě někdo při mém odjezdu načapal. Už odjakživa jsem nesnášel loučení. Chtěl jsem jednoduše zmizet a pak všem poslat omluvnou textovku.

„Eh...jo." Vypadlo ze mě po pár minutách ticha, kdy na mě Zayn jen nevěřícně zíral, zatímco já se ze všech sil snažil jeho pohledu vyhnout. Něco mi říkalo, že kdybych se mu do těch jeho krásných očí zadíval, udělal bych cokoli, abych se do nich mohl dívat navěky.
„Víc mi k tomu neřekneš?" zeptal se poněkud podrážděně a založil si ruce na prsou. Jeho postoj jasně vypovídal o tom, jak moc je naštvaný. Evidentně se mu vůbec nelíbilo, že jsem chtěl zmizet, aniž bych mu něco řekl.
„Ne." Odsekl jsem mu a chtěl kolem něj projít, ale on mě zastavil. Zamračil jsem se a chtěl se na něj obořit, ale Zayn mě natlačil zpátky do mého bytu a zavřel za námi dveře. V ten moment jsem měl pocit, že kdyby mohl, ještě by zamkl, jen aby se ujistil, že mu neuteču.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se děje?" vydechl po pár minutách, kdy mě jen zkoumavě pozoroval. Byl jsem z toho nervózní. Vzbuzovalo to ve mně pocity, kterým jsem nerozuměl a ani jsem to nechtěl. Nestál jsem o to, aby mě k Londýnu něco poutalo. Posledních několik dní jsem nedělal nic jiného, než pálil všechny mosty. Chtěl jsem vypadnout dřív, než se vrátí Louis z New Yorku a bude se to mezi námi snažit urovnat. Neměl jsem chuť se s ním bavit. Bál jsem se, že bych mohl říct něco, co by mu ublížilo. Navzdory všemu ve mně totiž byla ještě nějaká část, která to modrooké trdlo měla ráda a nepřála si, aby trpěl. Proto jsem ho chtěl ušetřit chvíle, kdy bych mu byl nucen sdělit, že už se s ním nadále nedokážu přátelit.

„Odjíždím." Odpověděl jsem stroze v naději, že mu dojde trpělivost a nechá mě být. Nechtěl jsem poslouchat to, jak tady mám zůstat a jak to nemám s Louisem vzdávat. Ano, byl to můj nejlepší kamarád snad celou věčnost, ale nyní jsem měl dojem, že mi nestojí za to, abych ho opět dostával z potíží. Už tak mi dlužil za to, kolikrát jsem ho vysekal ze všech těch malérů, které udělal, když mu zemřela rodina. Neměl jsem nejmenší chuť obtěžovat se znova s jeho záchranou.