My new boss

New York

LOUIS:

Ráno jsem se probudil uprostřed postele v pohodlném hnízdečku, které bylo vyrobeno z polštářů. Promnul jsem si oči, abych si mohl pořádně prohlédnout své okolí. Tak trochu mi celá tahle situace připadala jako sen. Cítil jsem se zvláštně. Srdce se mi ještě pořád svíralo strachy z toho, že o Harryho přijdu, ale moje hlava si odmítala přiznat, že by se něco takového mohlo někdy stát. Chtěl jsem věřit, že existuje způsob, jak s ním zůstat. Bohužel, k mé smůle, víra osudu neporoučí.

S povzdechem jsem se posadil a kousl se do spodního rtu. Netušil jsem, co bych měl dělat. Můj šéf mě tu nechal samotného bez jakýchkoli instrukcí. Nesnášel jsem, když jsem nevěděl, co se děje. Nejhorší však na tom celém bylo, že moje pocity byly ještě zmatenější než kdy dřív.

Na jednu stranu jsem byl rád, že je Harry pryč a já mu nemusím čelit. Když jsem včera konečně vylezl z koupelny, Kudrnáč už tvrdě spal. Jenže na druhou stranu jsem chtěl, aby tady můj šéf byl a já se mohl dotknout jeho sametově jemné pokožky. Nějaká moje část právě teď zoufale potřebovala jeho blízkost. Připadal jsem si skoro jako drogově závislý.

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Přitom jsem se snažil dostat svého zaměstnavatele z hlavy, ale z nějakého důvodu to nešlo. Pořád tam byl a nevypadalo to, že by se chystal odejít. Ten muž neustále okupoval moje myšlenky. Měl jsem dojem, že mi z toho každou chvíli musí začít hrabat. Tohle rozhodně nemohlo být normální. Ani láska přece nemůže být takhle šílená. Nebo snad ano?

Najednou se ozvalo klapnutí zámku, což oznamovalo, že někdo odemkl dveře. Můj první instinkt byl schovat se pod peřinu a předstírat, že tam nejsem. Až příliš jsem se bál, že je to někdo další, kdo si se mnou přišel užít. Netušil jsem, jak mě to napadlo, ale někde ve mně byl nejspíš zakořeněný iracionální strach z toho, že by moje tělo mohlo být opět propůjčeno dalšímu cizinci.

„Dobré ráno." Pozdravil mě Harry s mírným úsměvem, jakmile mu došlo, že jsem vzhůru.
„D-dobré." Musel jsem si odkašlat, protože můj hlas zněl příliš hrubě. Způsob jakým jsem mluvil, se mi nikdy moc nelíbil, ale ranní chrapláky jsem obzvlášť nesnášel. Vždy jsem zněl jako těžký kuřák, který za den dá s klidem dvě krabičky a někdy i víc.

„Jak si se vyspal?" zeptal se Kudrnáč, když se usadil na kraji postele. Stydlivě jsem sklopil pohled a začal si hrát s lemem deky. Nemohl jsem se mu dívat do tváře. Ne, když jsem neustále musel myslet na včerejšek. Pořád dokola jsem si v hlavě přehrával každé slovo, a čím více jsem o tom přemýšlel, tím mizerněji jsem se cítil.
„Dobře." Zamumlal jsem a stále se odmítal na něj zadívat. Přišlo mi, že i ten jediný pohled na něj by mi mohl ublížit. Bál jsem se zjistit, jestli je to pravda nebo ne.
„Vážně?" podivil se Harry se zdviženým obočím a zvědavě si mě prohlédl. „Celou noc si se třásl, jako kdyby si měl každou chvíli umrznout."
„Nevím o tom, že by mi byla zima." Pokrčil jsem rameny a až teď mi došlo, proč jsem měl kolem sebe tolik polštářů. Kudrnáč se mě nejspíš snažil jen zahřát. Při té myšlence jsem se musel usmát. Líbilo se mi pomyšlení na to, jak se o mě stará.

„Nejspíš to byl jen sen, který si nepamatuješ." Konstatoval nakonec Harry a položil na mé nohy krabičku. Zmateně jsem se na něj podíval. Snažil jsem se v jeho tváři najít něco, co by mi řeklo, co je uvnitř, ale jako obvykle byl jeho obličej zcela nečitelný.

„Otevři to." Pobídl mě s úsměvem a vyčkávavě se na mě zadíval. „Napadlo mě, že by se ti takový dárek mohl líbit." Dodal ještě Kudrnáč, než jsem váhavě natáhl ruce ke krabičce a opatrně ji otevřel. Jakmile jsem spatřil její obsah, vyděšeně jsem vykulil oči a hlasitě polkl. Věc, která byla uvnitř, sice sama o sobě nebyla tak strašidelná, ale fakt, že se mi to nehnusilo už ano.