My new boss

New job

LOUIS:

Pokojem se rozezněl otravný zvuk budíku. S povzdechem jsem se natáhl, abych ho utišil, ale z postele jsem nevylezl.

Byl jsem naprosto vyčerpaný. V noci jsem nemohl spát. Pořád dokola se mi v hlavě přehrával včerejší den. Zdálo se šílené, jak se může život během několika hodin přetočit vzhůru nohama. Ještě v pondělí jsem si říkal, že bych mohl znova začít žít normální život a přestat truchlit nad ztrátou své rodiny, ale dneska jsem byl ještě více na dně, než kdy dřív. Všechno mi připadalo najednou tak zatraceně složité. Netušil jsem, jak moje křehká psychická stránka tohle celé přežije. Opravdu jsem se začínal bát, že budu brzo potřebovat odbornou pomoc.

Zhluboka jsem se nadechl a odebral se do kuchyně, abych se přinutil něco sníst. Tušil jsem, že nadcházející den pro mě bude víc než jen náročný a každá špetka energie se mi bude hodit.

Jakmile jsem do sebe naházel čokoládové lupínky zalité v mléce, zašel jsem do koupelny a provedl ranní hygienu. Pohyboval jsem se, jako kdybych měl v sobě nastaveného autopilota. Můj mozek byl zaměstnaný uvažováním o tom, jak bude vypadat budoucnost. Děsil jsem se Harryho nabídky, strachoval jsem se o Megie a ještě pořád jsem hledal nějaké řešení, které by nezahrnovalo sex se šéfem a vydělalo by mi peníze, které jsem momentálně zoufale potřeboval.

Cestou ke Stylesovic domu jsem prospal. Hodiny, které jsem v noci zíral do stropu, místo toho abych odpočíval, mi teď chyběly a já se ocitl na pokraji kolapsu. Protáhl jsem si své ztuhlé končetiny a s povzdechem jsem vystoupil z autobusu. Nejradši bych minul zastávku a odjel někam hodně daleko, ale tím by se nic nevyřešilo. Ať už jsem chtěl anebo ne musel jsem se svým problémům postavit čelem. Utíkat bylo zbytečné. Stejně by mě všechno dohnalo ať už bych odjel kamkoli.

„Dobré ráno." Pozdravil jsem Megie s drobným úsměvem a ona okamžitě přestala připravovat snídani. Starostlivě se na mě zadívala a s povzdechem si mě přitáhla do hřejivého objetí. Nikdy jsem nemusel nic říkat. Ona vždycky věděla, že se něco děje.
„Bude to dobré." Pošeptala mi a já jí začal vzlykat do ramene. Nechtěl jsem jí opustit, nechtěl jsem pracovat pro Harryho. Nechtěl jsem nic z toho, co mi budoucnost nabízela. „Ššš..." Utěšovala mě a přitom se se mnou houpala z jedné strany na druhou, jako kdybych byl malé dítě.

„Copak se děje?" zeptala se, aniž by mě pustila a nepřestávala mě konejšivě hladit po zádech.
„J-já...j-j-já..." Nedokázal jsem to ze sebe vypravit. Říct sbohem bylo tak zatraceně těžké. Nikdy jsem si nemyslel, že budu brečet, protože budu měnit zaměstnání, ale stalo se. Megie pro mě byla hodně důležitá a už jen pomyšlení, že jí nebudu vídat každý den, mě trhalo na kusy.

„To je v pořádku." Zašeptala a já popotáhl. Nebyl jsem připravený se rozloučit. „Budeš mě moct navštěvovat a navíc je tu jeden úžasný vynález zvaný telefon. Všechno dobře dopadne." Ujistila mě a vtiskla mi pusu do vlasů. Žasl jsem nad tím, jak rychle pochopila, co jsem se jí snažil říct. Ale byl jsem za to rád. Sám bych to vyslovit nedokázal.

„Budeš mi chybět." Pípl jsem a sevřel jí o něco pevněji. Nechtěl jsem se odtáhnout, ale musel jsem. Ještě mě čekal jeden nepříjemný rozhovor, kterému jsem se nemohl vyhnout.
„Ty mě taky, ale jsem si jistá, že ti změna prospěje." Mile se na mě usmála a zástěrou mi otřela mokré tváře.
„Nemyslím si." Zamumlal jsem a uhnul před jejím pokusem, dát mi k nosu kapesník. Rychle jsem jí ho vytrhl z ruky a vysmrkal se dřív, než mi s tím mohla pomoct. Až tak nemohoucí jsem zase nebyl.
„Jsem si jistá, že jen zbytečně plašíš." Namítla a vrátila se k přípravě snídaně. Usmál jsem se a naposledy si jí pořádně prohlédl. Vždycky mě fascinovalo sledovat, jak vaří. Byl jsem si jistý, že tohle bude jedna z věcí, která mi bude scházet nejvíc.