My new boss

Niall's birthday

LOUIS:

Z mého bezesného a na můj vkus příliš krátkého spánku mě vyrušilo vyzvánění mého telefonu. Najednou jsem litoval, že jsem ten krám kdy nabil. Byl jsem na tom líp, když jsem ho nechal ležet na stole, aniž bych se o něj staral.

„Ještě pět minut, mami." Zamumlal jsem do telefonu ospalým hlasem, když jsem přijmul hovor od mého nejlepšího přítele, kterého jsem právě teď k smrti nenáviděl.
„Tohle je vážné, Tomlinsone!" Vyjel na mě podrážděně. Jen jsem protočil oči a zavrtěl se, abych našel pohodlnější pozici.
„Dobře," povzdechl jsem si. „Co se děje?" zeptal jsem se s nepředstíraným nezájmem. Bylo půl páté ráno. Chtěl jsem spát. Niallovo hysterčení bylo to poslední, co jsem toužil řešit.

„Víš, co je dneska za den?" vyhrkl hned po té, co po někom naštvaně štěkl, aby dával pozor na cestu. Nestávalo se moc často, že by Niall byl na ostatní bezdůvodně nepříjemný. Většinou chtěl být s každým zadobře. Bylo mi jasné, že je něco v nepořádku, ale můj ospalý mozek nebyl schopen přijít na tom v čem je problém.

„Eh...pátek?" tipnul jsem si, protože takhle po ránu jsem si moc jistý nebyl. Popravdě jsem byl rád, že si pamatuji vlastní jméno.
„Jo to jo, ale datum. Víš kolikátého je?" ptal se mě netrpělivě, zatímco každou vteřinou propadal panice o něco víc.
„Nialle, přísahám, že jestli mi voláš jen proto, že máš narozeniny a chceš, abych ti popřál, tak tě zabiju." Zamručel jsem mrzutě a převrátil se pravý bok.
„Je sice milé, že sis vzpomněl i takhle brzo ráno, ale o to nejde." Řekl už méně napruženým tónem. Byl jsem rád, že se začíná uklidňovat. Když se rozčiloval, nedalo se s ním rozumně mluvit.
„Tak o co?" zeptal jsem se netrpělivě. Už jsem se chtěl vrátit zpět do říše snů.
„Úplně jsem na to zapomněl. Takže jsem nezařídil vůbec nic. Moji rodiče přiletí už za pár hodin! Co jim mám asi podle tebe říct?! ‚Promiňte, ale úplně mi vypadlo, že přiletíte, takže půjdeme do Mekáče? To nepřipadá v úvahu!"

„Vezmi je k sobě do bytu. Vsadím se, že by rádi viděli, jak si jejich syn žije." Poradil jsem mu, ale už předem jsem věděl, že se můj nápad setká s odmítnutím.
„Zbláznil ses!" Vyjekl blonďáček přesně podle očekávání. „Znáš přece moje rodiče! Pokud si nepořídím alespoň byt v hodnotě sto tisíc liber, tak tam nevkročí! Ne, potřebuju rezervaci v pětihvězdičkovém hotelu, najít tu nejluxusnější restauraci letošního roku jo a taky musím najít někoho, kdo mi půjčí nějaké zatraceně drahé auto. Letos je musím vyzvednout na letišti, protože minulý rok prý ten taxík, ve kterém jeli, smrděl po cigaretách." Přímo jsem mohl vidět, jak Niall bezmocně praštil hlavou o stůl.

Nialovi rodiče byli miliardáři, kteří byli zvyklý na určitou úroveň života. Za svým synem jezdili jen, když měl narozeniny. Jinak on létal za nimi. Niall měl sice víc než dost peněz na to, aby si zařídil život, který by si podle Maury a Bobbyho Horanových zasloužil, ale on o to nestál. Mnohem radši měl prostý život barmana s průměrným platem, celkem slušným bytem a normálními přáteli. Niall patřil k těm lidem, kteří k životu nepotřebovali drahé věci, aby byli šťastní. Všechno, co si kdy přál, bylo mít u sebe co možná nejvíc lidí, kteří ho budou mít rádi přesně takového jaký je. Ne pro jeho peníze. Proto nikdo kromě mě nevěděl, kolik nul je ve skutečnosti na jeho účtu.

„Mohl bych se zeptat Harryho, jestli by nám nepomohl." Navrhl jsem, i když jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli si to můžu dovolit. Můj šéf byl nevyzpytatelný. Pokud se špatně vyspal, pravděpodobně mě s tím pošle do háje a pokud ne, tak za to bude něco chtít. Nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli jsem připravený zaplatit cenu za tak velkou laskavost.