My new boss

Harry's story

LOUIS:

„Lou..." Ze spánku mě probudilo lehké pohlazení po tváři a tiché vydechnutí mého jména. Nelíbilo se mi, že mě někdo vytrhává z říše snů, kde všechno bylo růžové a kde jsem neměl žádné starosti. Jenže to, co jsem chtěl já, bylo nepodstatné. Nezáleželo na mých potřebách. Jediné, co bylo důležité, byla spokojenost mého šéfa. Proto jsem taky neochotně otevřel víčka a zadíval se na kudrnatého muže, který seděl na kraji mé postele a skláněl se nade mnou.

„Dobré ráno." Zamumlal jsem ochraptělým hlasem s mírným úsměvem na rtech. Harry nikdy nevypadal více jako anděl, než právě v tuhle chvíli. Při pohledu na něj se mi zastavil dech. Neuměl jsem si představit krásnějšího člověka.
„Dobré." Oplatil mi pozdrav a naznačil mi, abych se posadil. Jen velice neochotně jsem splnil jeho příkaz, ale pořád jsem byl zachumlaný v teplé peřině. Teplota v pokoji se vždy po ránu zdála příliš nízká na to, abych vylézal z vyhřáté postele.

Jakmile jsem se přestal vrtět, Harry se nahnul k nočnímu stolku a položil si do klína lékárničku. „Vypadáš ustaraně." Poznamenal jsem, když mi sundal obvazy ze zápěstí a začal mi zraněnou kůži natírat chladivou mastí.
„Zranil ses kvůli mně a přitom je mojí povinností tě chránit." Oznámil mi stále s tím zamračeným výrazem, který ukazoval se, že ho užírá pocit viny. Nespíš, naši smlouvu bral velice vážně.
„Jsem v pořádku." Ujistil jsem ho s úsměvem na rtech. „Je to jen trochu odřené. Do týdne nikdo nepozná, že se něco stalo." Slíbil jsem mu a doufal, že mu trochu pomůžu. Nechtěl jsem, aby se kvůli mně trápil. Bylo to zbytečné. Pokud by měl něčeho litovat, tak toho že nedokáže milovat. Protože život bez lásky je prázdný a osamělý. Něco takového si nikdo nezaslouží.

„Já to poznám." Namítl po pár minutách, kdy byl ztracený ve svém vlastním světě a něžně mi přejel palcem po jediné rance, která byla hlubší než ty ostatní. „Tady budeš mít jizvu." Řekl a já se uchechtl. Nikdy by mě ani nenapadlo, že by ho něco takového mohlo trápit.
„To nebude skoro vidět." Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a skopnul ze sebe peřinu. „Vidíš tohle?" zeptal jsem se a ukázal na vystouplou kůži na koleni, která byla světlejší než její okolí. „Když mi bylo osm, spadl jsem z kola a zarazil si do nohy střep od flašky, kterou jsem držel v ruce." Harry si jizvu prohlížel s ještě větším zamračením, než má zápěstí. „Nebo tohle?" Ukázal jsem na kotník, kde jsem měl další památku na má dětská léta. „V šestnácti jsem si nechal udělat tetování, které mě mamka donutila odstranit, hned jak na to přišla." Jizev jsem měl soustu, ale nezdálo se, že bych tím svého šéfa uklidnil. Právě naopak. Zdál se být ještě ustaranější, než na začátku. Nechápal jsem to. Myslel jsem, že ho pár odřenin nebude vůbec zajímat.

„Od čeho máš ty na zádech?" zeptal se, když už jsem chtěl skončit s vyprávěním o svých dětských zraněních. Zarazil jsem se a při vzpomínce na tu událost jsem se otřásl.
„J-já..." Odkašlal jsem si, aby se mi nelámal hlas a já byl schopen odpovědět. „Už vlastně ani nevím." Zamumlal jsem rychle a podal Harrymu obvaz, aby mi mohl obvázat zápěstí.
„Jsi příšerný lhář." Oznámil mi, ale nijak nenaléhal na získání pravdy. Buď ho to až tak moc nezajímalo nebo poznal, že je mi víc než nepříjemné o tom mluvit. Na ty časy bych nejradši zapomněl, ale nešlo to. Bylo mi souzeno si až navěky pamatovat nejtemnější okamžiky mé minulosti.

„Co se včera stalo?" vyhrkl jsem první věc, která mě napadla, abych odvedl řeč jinam.
„Nic." Odbyl mě Harry s neutrálním výrazem. Zřejmě nám oběma dnes byla příjemnější lež než pravda. Ani jeden jsme neměli chuť se svěřovat tomu druhému.

„Pamatuješ, jak jsme se vsadili o to, jestli se dokážu neudělat a já vyhrál jednu otázku?" zeptal jsem se po chvíli ticha, kdy mi Harry jen něžně masíroval zraněná zápěstí.
„Ano." Odpověděl Kudrnáč a zadíval se mi do očí. „Jsi si jistý, že svou výhru chceš promrhat na něco tak bezvýznamného?"
„Chci vědět něco jiného." Oznámil jsem mu, čímž jsem si vysloužil zvědavý pohled. „Přál bych si vědět, co tě přivedlo k tomuhle způsobu života. Proč si tak chladný, co se týče lásky a proč lidi nezveš na rande?"
„To je víc jak jedna otázka." Poznamenal Harry se smíchem, ale v jeho očích se nic neodrazilo. Bylo na něm poznat, že i jeho vzpomínky jsou bolestné a jen těžko se vyprávějí.
„Ale všechny spolu souvisí." Namítl jsem a doufal, že na tohle mi odpoví. Už delší dobu jsem nad tím přemýšlel. Přece takový nemohl být od narození. Muselo se mu stát něco, co ho donutilo ztratit veškerou víru v lásku.