My new boss

Where are you?

LOUIS:

Se zasténáním jsem se protáhl, ale oči jsem neotevřel. Byl jsem vyčerpaný, i když jsem včera nedělal nic jiného, než ležel v posteli a brečel. Nechtělo se mi vstávat, ale světlo, které pronikalo do mého pokoje, bylo až příliš jasné.

Neochotně jsem otevřel víčka a zamžoural na displej svého telefonu, který ukazoval, že je za deset minut jedna hodina. Zmateně jsem se posadil a rozhlédl se po pokoji. Nechápal jsem, co se to tady děje. Místo, kde jsem se nacházel, bylo stejné jako včera, ale všude vládlo ticho a nezdálo se, že by tu se mnou někdo byl.

Opatrně jsem se zvedl a prohledal každý kousek bytu. Snažil jsem se najít svého šéfa anebo alespoň nějaký vzkaz od něj, který by mi řekl, co mám dělat. Ale ať jsem hledal, jak jsem chtěl, nikde nic nebylo. Skoro jako kdyby se Harry vypařil. Na malou chvíli mě napadlo, že ani nebyl skutečný a že všechno, co se stalo, byl jen sen. Jenže to by pak nevysvětlovalo, jak jsem se dostal sem. Tohle se určitě nepodobalo místu, kde jsem žil.

Kousl jsem se do spodního rtu a zamířil zpátky do svého pokoje. Popadl jsem mobil z nočního stolku a roztřesenými prsty ťukal do obrazovky v zoufalé snaze najít číslo na mého šéfa.

Měl jsem strach. Harry nebyl jeden z těch lidí, kteří by jen tak beze slova zmizeli. Znal jsem ho dost dobře na to, abych si byl jistý, že je posedlý kontrolou. Nenechal by mě samotného doma, aniž by mi dal nějaké instrukce. Byl jsem si téměř jistý, že se mu něco muselo stát.

„Tady Harry Styles. Po zaznění tónu mi zanechte vzkaz." Ozval se jeho chladný odměřený hlas z telefonu a já tiše zaklel. Vážně jsem měl o něj strach. Možná jsem byl ze svých pocitů vůči němu zmatený, ale to neznamenalo, že bych byl rád, kdyby zmizel. Tohle jsem nechtěl. Jen jsem si přál, aby sex bez citů pro mě nebyl tak komplikovaný.

„Ahoj, to jsem já." Řekl jsem a nervózně přešlápl z nohy na nohu. „Pamatuješ? Ten kluk, ze kterého sis udělal sexuální hračku." V duchu jsem si vrazil pořádnou facku. Nic blbějšího ze mě prostě vypadnout nemohlo. „Eh...vím, že to bude znít divně, ale...potřebuju vědět, kde jsi. Já...já ráno jsem se probudil a ty si tady nebyl." Zatřásl jsem hlavou a zhluboka se nadechl, aby můj hlas už nezněl tak roztřeseně. „Jsem tu sám a nevím, co mám dělat. Jsem zmatený a mám strach. O tebe." Dodal jsem, aby si třeba nemyslel, že se bojím samoty, ale ve finále to vyznělo ještě hůř. To by možná bylo lepší, kdyby mě měl za sraba, než kdyby začal mít podezření, že jsem se do něj zabouchl. Což se nestalo. Ne. Nebyl jsem do něj zamilovaný. Nemohl jsem být. Skoro nic jsem o něm nevěděl.

„Víš, co?" ozval jsem se nakonec a vypustil všechen vzduch z plic. „Zapomeň na všechno, co jsem řekl. Jen mi dej vědět, co se děje. Nechci nevědomky porušit nějaké tvoje pravidlo a dostat padáka. Prostě mi zavolej, až budeš mít čas, prosím." Dořekl jsem rychle, aby to neznělo jako rozkaz. Pokud jsem něco pochopil za tu dobu, co jsem byl u něj tak to, že on je ten, kdo tady má navrch.

Zatřásl jsem hlavou a odložil mobil zpátky na noční stolek. Netušil jsem, co mám dělat. Žaludek jsem měl sevřený od nervů, takže na jídlo jsem neměl ani pomyšlení a ven jsem se rozhodně nechystal. Nechtěl jsem prošvihnout Harryho, kdyby náhodou přišel domů.

Televizi bych stejně nedokázal vnímat ani pár vteřin, takže bylo zbytečné ji zapínat a nic jiného se tady dělat nedalo. Povzdechl jsem si a opět si vzal svůj mobil do ruky. Najel jsem na Wi-Fi a zkusil, jestli náhodou nenajdu nějakou bez hesla

Naštěstí se mi to povedlo a tak jsem najel na Youtube. Vyhledal jsem si své oblíbené písničky a zavřel oči. Zhluboka jsem dýchal a nevnímal nic jiného, než hudbu a slova, které se rozléhaly pokojem.