My new boss

His beauty

LOUIS:

Nevím, jak se to Harrymu podařilo, ale nějakým zázrakem dokázal zařídit, abych v nemocnici zůstal jen několik málo dní. Vzhledem k počtu a vážnosti mých zranění to bylo k smíchu, ale hádám, že to patřilo k výhodám toho být Harrym Stylesem. Mužem, který vždy dostane to, po čem touží. Celkem mě začínalo zajímat, jaké to asi bude mít ho za manžela. Snažil jsem si nějak představit svou budoucnost s ním, jenže když jsem zavřel oči, nic jsem neviděl. Neznal jsem ho. Rozhodně ne tak dobře, jak bych si přál. Ať už jsem si to chtěl připustit nebo ne, mezi námi šlo vždy jen o sex. Nebyl tady důvod k tomu, aby mi o sobě řekl něco víc. Nikdy. A to mě na tom celém trápilo asi nejvíc.

S povzdechem jsem se opatrně posadil a unaveně si promnul spánky. Bylo toho na mě moc. Nic na světě jsem nechtěl víc, než na všechno zapomenout. Docela jsem začínal závidět lidem s amnézií. Taky jsem si přál všechno vypustit a začít od znova. Nechtěl jsem si pamatovat smrt mé rodiny, mého otce dokonce i vzpomínky na Harryho, Nialla a Zayna jsem chtěl nechat zmizet. Všechno by bylo o tolik jednodušší, kdyby nic z toho neexistovalo.

„Jak dlouho to bude ještě trvat?" ozval se z ničeho nic Harryho hlas, který přicházel z chodby. Zněl starostlivě. Tolik neklidu jsem v jeho hlase už dlouho neslyšel.
„Když budu optimistický, tak tři měsíce, ale spíš počítej s tím, že to bude trvat déle." Odpověděl mu doktor, který mě každý den chodil kontrolovat. Jeho hlas už bych poznal kdekoli.
„To je moc dlouho." Povzdechl si Harry a nejspíš si i prohrábl rukou vlasy. Vždycky to tak dělával, když mluvil tímhle tónem.
„Hele, Hazz, nevím, na co potřebuješ, aby tak brzo začal chodit, ale říkám ti, že dřív to nepůjde. Měl rozdrcené obě čéšky a tříštivá zlomenina holenní kosti se taky nezahojí za den." Doktor vypustil všechen vzduch z plic a zašustil nějakými papíry. Zřejmě se díval do mé karty, kterou měl vždy u sebe. „A to ani nemluvím o jeho dalších zraněních. Je vůbec zázrak, že se nám ho povedlo dát jakž takž dohromady. Slezinu mu už sice nikdo nevrátí, ale bude žít. Takže tě prosím, abys na něj nechvátal. Nepřinese to nic dobrého."
„Já vím." Řekl Harry rezignovaně. „Jen už chci, aby všechno bylo jako dřív. Zabíjí mě ho takhle vidět."
„Dej tomu čas." Poradil mu ten doktor a vydal se na odchod.

Chvíli na to bylo ticho. Kudrnáč se nejspíš opět topil ve vlastních splašených myšlenkách a snažil se přijít na způsob, jak to dát zase do pořádku. Tak moc jsem chtěl vstát, obejmout ho a říct mu, že to bude dobré. Jenže jsem nemohl. Ještě nějakou dobu prý nebudu moct své nohy namáhat.

„Nechceš mi radši říct, co se ti honí hlavou?" zavolal jsem na něj, když už mi to ticho začínalo lézt na mozek. Za poslední dny bylo mluvení s Harrym to jediné, na co jsem se opravdu těšil. Dalo nám to šanci se pořádně poznat. Kdybych nebyl připoutaný k lůžku, možná bych tyhle chvíle označil za mé nejoblíbenější.

„Promiň, myslel jsem, že spíš." Řekl, jakmile vešel do pokoje a usedl na okraj mé postele.
„O co šlo?" zeptal jsem se, aniž bych na jeho omluvu jakkoli reagoval.
„Tvůj otec naléhá na tu svatbu. Vyhrožuje, že pokud si tě co nejdřív nevezmu tak si tě odvede zpátky." Špitl potichu. Bylo opravdu těžké rozeznat jednotlivá slova, ale jedno bylo jisté. Něco ho hodně trápilo. V ten moment jsem nechtěl nic víc, než se k němu natáhnout a slíbit mu, že to se nikdy nestane, ale pravda byla, že můj otec sem mohl kdykoli vpochodovat a vzít mě pryč. Nikdo by mu v tom nemohl zabránit. Konec konců byl to šílenec, který si o sobě myslel, že je bůh. Takový vždy dostanou, po čem touží.

„Tak se vezeme tady." Navrhl jsem, ale na to Harry okamžitě zareagoval záporným gestem.
„Ani náhodou. Zasloužíš si něco lepšího." Namítl a nasadil ten svůj panovačný výraz, což mě spolehlivě rozesmálo. Možná to bylo padlé na hlavu, ale já miloval, když se takhle tvářil. Připomínalo mi to časy, kdy ještě všechno bylo normální.