My new boss

Broken heart hurts the most

LOUIS:

Tahle noc by se s klidem dala považovat za jednu z nejhorších v mém životě. Skoro jsem nemohl usnout, a když už se mi to nějakým zázrakem povedlo, téměř ihned jsem se probudil kvůli zlému snu. Byl jsem si celkem jistý, že musím vypadat jako zombie. Neexistovala možnost, že by můj vzhled byl, alespoň trochu přijatelný. Kdybych si u Harryho nemusel žehlit své včerejší chování, požádal bych o den volna. Jenže naneštěstí k mé smůle tady byla dost malá pravděpodobnost, že by můj šéf souhlasil s jednodenní dovolenou. Rozhodně ne po tom, co se dozvěděl od Alexe.

S podrážděným povzdechem jsem se převalil na bok a zadíval se na hodiny. Bylo už skoro půl šesté ráno. Doufal jsem, že brzy přijde Harry a dovolí mi vstát. Pořád jsem si nebyl tak úplně jistý, na které věci potřebuju povolení a na které ne. Po návratu z centra bylo všechno až příliš matoucí. Kupodivu jsem dokonce začínal zjišťovat, že mi ten přísný řád, který jsem tam musel dodržovat, chybí. Tehdy jsem alespoň věděl, co mám dělat. Nyní jsem byl ztracený, což se mi ani trochu nelíbilo.

Ani jsem si nevšiml, že jsem byl ponořený v myšlenkách tak hluboko, dokud mě neprobrala hlasitá rána, která přišla z kuchyně. Někdo pravděpodobně musel upustit na zem něco velmi těžkého. Zamračil jsem se a opatrně se posadil. Nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli by byl dobrý nápad, podívat se tam. Nejspíš jsem byl jen po té Alexově neohlášené návštěvě maličko paranoidní, ale pořád bylo lepší být opatrný, než se vřítit nebezpečí přímo do tváře. Co jsem mohl vědět? Klidně to mohl být nějaký zloděj nebo někdo z otcových lidí. Strach z těchto možností mě naprosto ochromil. Netušil jsem, co bych měl dělat. Jediné, po čem jsem v ten okamžik toužil, bylo Harryho hřejivé objetí, díky kterému jsem se vždy cítil v bezpečí.

Najednou jsem zaslechl tlumený smích a nějaké hlasy. Sice jsem nedokázal rozlišit, co dané osoby říkaly, ale spolehlivě jsem rozpoznal, alespoň jednoho z nich. Chraplavý hlas muže, který mě už několik měsíců zaměstnával, bych poznal kdekoli. Bylo pro mě téměř nemožné se zmýlit. Nikdo na světě nemohl mít takto dokonale hřejivý a uklidňující hlas.

Jakmile jsem se dostatečně uklidnil, vstal jsem a rozhodl se jít podívat, co se to tam děje. Kdybych nevěděl svoje, možná bych měl i podezření, že je Kudrnáč opilý a přivedl si do bytu kamaráda, který je v ještě horším stavu než on. Jenže tento scénář nebyl možný. Harry miloval kontrolu. Nevzdal by se jí jen proto, aby se mohl ožrat. Nějak jsem si ho ani v tom stavu neuměl představit. On a příliš mnoho alkoholu...to prostě nešlo k sobě.

„Co se to tady děje?" zeptal jsem se zvědavě, když jsem vešel do kuchyně a našel tam svého šéfa, jak se směje něčemu, co řekl jeho společník. Bylo zvláštní je tam tak vidět. Oba jsem znal spíše, jako muže stvořené pro oblek. Vidět je v něčem tak obyčejném, jako je běžecký úbor, bylo značně zarážející. Stejně jako pot, který jim ještě pořád stékal po tvářích. Nejspíš se museli vrátit teprve před několika málo minutami.

„Dobré ráno i tobě, Louisi." Řekl Harry, jakmile si mě všiml. „Na Nicka si pamatuješ, že?" pokýval hlavou k muži, který seděl naproti němu a zamračil se, když si všiml, jak si mě jeho společník chtivě prohlíží.

„Na něj se nedá zapomenout." Zamumlal jsem a nervózně přešlápl z nohy na nohu. Netušil jsem, co bych měl dělat a fakt, že jsem před nimi stál jen v boxerkách, mi na klidu moc nepřidával. Cítil jsem se velice nepohodlně, zvlášť když si mě Nick prohlížel tím nechutným hladovým pohledem. Kdyby se mě někdo zeptal, bez ostychu bych mu barvitě vylíčil, jak se mi z toho zvedal žaludek.
„Nemůžu za to, že tě Harry zatáhl dovnitř." Zasmál se Nick a napil se ze šálku, který mu můj šéf podal. „Ale alespoň jsem udělal nezapomenutelný první dojem." S těmi slovy se mi dostalo i mrknutí společně s pokřiveným úsměvem, který měl být nejspíš svůdný, jenže mě spíše naháněl strach. Už jen myšlenka na to, že by se mě tento člověk měl dotknout, mi převracela žaludek na ruby. Upřímně jsem doufal, že Harry ho ode mě bude držet jak nejdál to jen půjde.