My new boss

Everyone's lives will go down

LOUIS:

Bylo zvláštní opět stát po tak dlouhé době před budovou, kde Harry bydlel. Tak nějak jsem si nebyl jistý, jak se ohledně toho mám cítit. Ve svých emocích jsem se jako obvykle nevyznal, takže bylo velice těžké definovat to, co se mi odehrávalo v hlavě.

Zhluboka jsem se nadechl a následoval svého šéfa do vnitřku budovy. Jakmile jsme nastoupili do výtahu, vzduch kolem nás naplnilo známé napětí. Moje hruď se začala nepravidelně zvedat a moje srdce se rozbušilo jako splašené. Tak strašně moc jsem si přál, aby mě přimáčkl na stěnu výtahu a vášnivě políbil. V tu chvíli by mi bylo u zadku, že bychom vypadali přesně jako Anastazie s Christianem v posraných Padesáti odstínech šedi. Klidně bych se pro něj stal Anou, jen kdyby to znamenalo, že už mě nikdy nepřestane líbat. Jenže Harry nebyl Christian a nikdy nebude. To mi dal v centru jasně najevo. On nebyl jen zlomený chlapeček, který si myslel, že potřebuje způsobovat bolest ostatním stejně nutně jako je kontrolovat jen proto, že mu někdo jako malému ublížil. Jeho životní styl nebyl jen pouhým útěkem před krutou minulostí. Všechny ty biče, roubíky, pouta, provazy, rákosky a spousta dalších věcí, které mohli sloužit jak k potrestání, tak k odměně, to všechno byl zkrátka on. Nic ho nemohlo změnit. Anina láska možná byla dost silná na to, aby přivedla Christina zpátky k normálnímu životu, ale v Harryho případě to bylo marné. On na romantiku nevěřil a nic to nemohlo změnit.

„Nemusíš se svlékat." Vytrhl mě ze zamyšlení Kudrnáčův hlas. Překvapeně jsem zamrkal a zjistil, že jsem si začal automatiky sundávat oblečení. Život ve Výcvikovém centru se mi nejspíš dostal pod kůži více, než jsem si stačil uvědomit. Každodenní rutina, kterou jsem vykonával, se mi nejspíš vryla stejně tak do mozku jako do svalů. Už jsem ani nemusel přemýšlet nad tím, co dělám. Jednoduše jsem udělal to, co pokaždé.
„Promiň, asi jsem se ještě pořád nevzpamatoval z toho, že jsme doma." Špitl jsem a opět si přetáhl své triko přes hlavu.
„V pořádku." Řekl tím svým klidným chraplavým hlasem, který mi vždycky dodal pocit bezpečí. „Je mi jasné, že chvíli potrvá, než si zase zvykneš na stará pravidla."
„Děkuji za to, že jsi tak chápavý." Zamumlal jsem jednu z mnoha nacvičených frází, kterou jsem se naučil v centru. Musel jsem být svému pánovi vděčný za všechno, co pro mě dělá a musel jsem mu to dát značně najevo. Někdo by si mohl myslet, že je takové přemýšlení padlé na hlavu, ale pro mě se stalo druhou přirozeností a nejšílenější na tom bylo, že jsem své poděkování myslel vážně. Opravdu jsem mu byl vděčný za to, že se mou má takovou trpělivost. Kdokoli jiný by mě už přehnul přes koleno a zmaloval mi zadek takovým způsobem, že bych si nebyl schopný sednout minimálně týden.

„Běž si vybalit. Pro zbytek dne máš volno." Oznámil mi a já se ihned odebral do svého starého pokoje. Už jsem se nemohl dočkat až opět budu spát ve své posteli a celé dny vysedávat v Harryho kanceláři, zatímco on bude pracovat. Život v centru byl sice plný slasti, ale když jsem se nad tím tak zamyslel to, jak to bylo předtím, se mi líbilo mnohem víc. Přece jen při výcviku bylo všechno monotónní. Z té jednotvárnosti by mi dřív či později začalo hrabat. Když jsem měl možnost pracovat i jako Harryho asistent byla tu vždy nějaká naděje, že se stane něco nového, něco vzrušujícího, něco nespoutaného, prostě něco co dostane do kolen.

Druhý den ráno mě Harry vzbudil, přesně na minutu jako za starých časů, udělal nám snídani a společně jsme vyrazili k jeho firmě. Byla příjemná změna, když jsem už nemusel každé ráno několik hodin klečet nebo se dávit vibrátorem, případně penisem mého šéfa. S klidem jsem mohl prohlásit, že se skutečně těším do práce. Nejspíš jsem byl jediný člověk na světě, ale to nevadilo.

„Vypadáš nadšeně." Prohlásil Kudrnáč, jakmile usedl za svůj stůl a podal mi složky, které se musely roztřídit. Ze začátku jsem sice moc nechápal, proč mi zadává i nějaké jiné úkoly než ty sexuální, ale nyní mi to už došlo. Tyhle malé úlohy mi dával proto, abych se alespoň částečně mohl cítit normálně. Být čtyřiadvacet hodin jeho děvkou bylo psychicky mnohem náročnější, než kde jaká kancelářská práce. Měl jsem sto chutí ho za ten drobný ostrůvek normálnosti obejmout a dlouhé hodiny mu za to děkovat. Pochyboval jsem, že by se na světě našel ještě někdo, kdo by pro mě něco takového udělal.
„Jen jsem rád, že jsme zpátky." Odpověděl jsem a usadil se na sedačce, kde jsem si začal pročítat ty složky, které mi před chvíli dal. Harry si mě ještě pár vteřin zvědavě prohlížel. Nakonec však jen zavrtěl hlavou a s mírným úsměvem se vrátil ke své práci.