My new boss

Strange feelings

LOUIS:

„Dobré ráno." Rozezněl se pokojem Harryho hlas a já nespokojeně zamručel. Nechtěl jsem ještě vstávat. Vlastně jsem ani nechtěl vylézt z postele. Přál jsem si zůstat zahrabaný pod peřinami do konce svého života.

Po včerejšku jsem se cítil opravdu mizerně a nedostatek spánku mému stavu moc nepomáhal. Napadlo mě, že bych předstíral, že jsem nemocný, ale hned jsem to zavrhl. Harry by poznal, kdybych to na něj jen hrál.

„Za deset minut bude snídaně." Oznámil mi a roztáhl závěsy. Do pokoje pronikly první ranní sluneční paprsky a já si automatiky schoval hlavu pod deku, jen aby mě světlo napálilo do očí.

Chvíli bylo ticho a na pár vteřin jsem si myslel, že odešel, ale z ničeho nic se přikrývka, která mě zakrývala, vypařila a já vypískl od toho, jak jsem se lekl. Přimáčkl jsem víčka k sobě o něco víc a stulil se do klubíčka.

„Vstávej." Nařídil mi můj šéf a odešel z pokoje. S povzdechem jsem se posadil a protáhl se. Kosti v těle mi začaly křupat a z mých úst se vydralo spokojené zasténání. Protřel jsem si oči a vydal se do koupelny, abych provedl ranní hygienu.

Každý pohyb jsem dělal automatiky, nepřemýšlel jsem. Připadalo mi, jako kdyby byl můj mozek v nějaké mlze. Nedokázal jsem normálně uvažovat. Moje tělo se pohybovalo, ale moje hlava to sotva vnímala.

Jakmile jsem vyšel z koupelny, oblékl jsem se a namířil si to do kuchyně. Netušil jsem, jak vypadám, ale soudě podle Harryho výrazu to nebylo nic moc.

„Spal si v noci vůbec?" zeptal se a s povzdechem se ke mně vydal. Záměrně jsem ucukl před jeho dotekem a obešel ho, abych se mohl posadit na barovou židli. Nechtěl jsem, aby se mě dotkl. Ne po včerejšku. Moje tělo na něj reagovalo až příliš intenzivně. Bál jsem se, co by se mohlo stát, kdyby se naše pokožky opět střetly.

„Co je to s tebou?" vyjel na mě poněkud podrážděně a otočil si mě k sobě čelem. Díval se mi do očí a snažil se najít příčinu mého divného chování. Hlasitě jsem polkl a jen se modlil, aby nepřišel na to, co se mi děje v hlavě. Netoužil jsem s ním sdílet svoje emoce. Rozhodně ne v tuhle chvíli.

Harry čekal na odpověď, ale já mu ji nehodlal dát. Nemohl jsem. V hlavě jsem měl až moc velký zmatek na to, abych ze sebe dokázal vysoukat nějaké rozumné vysvětlení. Kdybych měl být upřímný, sám jsem pomalu netušil, co se to se mnou děje.

Naštěstí mě zachránilo zvonění mého nového telefonu. Pořád jsem si ještě nezvykl, že tu věcičku mám. Několik let jsem se bez mobilu obešel a nijak mi to nechybělo. Bylo vážně zvláštní být se všemi v neustálém kontaktu. Nebyl jsem na to zvyklý, ale líbilo se mi to. Vždycky jsem byl společenský tvor.

„Ahoj." Omluvně jsem se zadíval na svého šéfa a pak vrátil svou pozornost zpět k té malé elektronické krabičce u mého ucha.

„Ahoj." Vrátil mi pozdrav Niall. „Jak se máš?" nechápavě jsem se zamračil, protože mi nejdřív nedošlo, co má ten jeho smutný pozdrav znamenat, ale jakmile vyslovil tuhle otázku, hned jsem měl jasno.

V duchu jsem si začal nadávat, co jsem to za idiota, když dokážu zapomenout na výročí smrti mých rodičů, ale hádal jsem, že vzhledem k tomu, co se v poslední době událo v mém životě je to přijatelné. Harry všechno převrátil vzhůru nohama a od doby, co jsem pro něj začal pracovat, jsem ztratil pojem o čase. Někdy mi dokonce připadlo, že čas přestal existovat.

„Budeš se mě na to ptát pravidelně každý rok?" zhluboka jsem se nadechl a snažil se zadržet slzy hluboko v sobě. Nechtěl jsem před Harrym brečet. A hlavě jsem nechtěl, aby se vyptával.