My new boss

Pain threshold

HARRY:

Klečel jsem v rohu nějaké místnosti. Byla mi zima a po tvářích mi stékaly potůčky slané vody. Věděl jsem, že se na mě můj pán zlobí, ale netušil jsem proč. Byl jsem přesvědčený, že jsem všechno udělal správně. Neporušil jsem žádné pravidlo. Byl jsem hodný. Nechápal jsem, proč tak zuří.

Uslyšel jsem klapnutí dveří a následně tiché kroky, které se rozléhaly místností. Začal jsem se klepat a moje srdce se rozbušilo dvakrát tak rychleji, než bilo doposud. Byl jsem si vědom toho, že teď přijde trest. Tak strašně moc jsem se bál a ON to zatraceně dobře věděl. Užíval si můj strach. Miloval, když mě mohl děsit, ale ještě víc zbožňoval, když mi mohl způsobovat bolest.

„Zvedni se." Rozkázal a já se opatrně postavil na své ztuhlé nohy. Mé tělo se třáslo. Nemohl jsem to zastavit. Měl jsem pocit, že mrznu a zároveň jsem umíral strachy. V tuhle chvíli jsem nechtěl nic jiného, než utéct odsud a nikdy se nevrátit, ale to se mi nemohlo splnit. ON by mě našel ať už bych se schoval kamkoli. Nikdo mi nemohl pomoct. Byl jsem odsouzen k životu plnému bolesti, ponižování a strachu.

„Jsi k ničemu, Harry." Zaslechl jsem jeho ledový hlas. Trhl jsem sebou, protože se ozval těsně u mého ucha. Nečekal jsem, že se ke mně přiblíží tak blízko. Cítil jsem teplo vyzařující z jeho hrudě na mých zádech. Musel jsem odolávat nutkání, opřít se o něj. Nutně jsem se potřeboval ohřát. Jinak hrozilo, že nastydnu a to by mi nepřineslo nic dobrého.

„Jsi jen odpad. Kdybys neměl mě, nikdo by tě nechtěl. Vždyť se na sebe podívej." Řekl znechuceně a prudce natiskl mou horní polovinu těla na desku stolu. „Neumíš nic. Jen děláš samé problémy. Kdy se poučíš, Harry?" zadržel jsem v sobě vzlyk. Věděl jsem, že za pár okamžiků přijde bolest. Snažil jsem se nevydávat žádný zvuk. Pán neměl rád, když jsem na sebe po dobu trestu upozorňoval.

„Jsi můj, rozumíš?" sykl mi naštvaně do ucha a prudce do mě přirazil. Kousl jsem se do jazyka, abych nevydal ani hlásku, ale bohužel ani tohle nepomohlo. Z úst se mi vydralo tiché zakňučení. Vážně jsem se snažil, ale tohle neskutečně moc bolelo. Měl jsem pocit, že za chvíli omdlím, jestli to nepřestane. „Jsem jediný, kdo s tebou může tohle dělat, jasné? Protože si jen a jen moje malá špinavá bezcenná děvka." Polkl jsem další vzlyk a nechal ho, aby do mě přirážel.

S každým jeho pohybem mi do těla vystřelila prudká řezavá bolest. Z očí mi tekl vodopád slz. Chtěl jsem, aby to přestalo. Nepřál jsem si nic jiného, než abych tohohle odporného člověka nikdy nepoznal. Toužil jsem po svém starém životě. Jenže ten byl pryč. Uvědomoval jsem si, že jestli tohle přežiju a dostanu se z toho, už nikdy nebude nic jako dřív.

„Dost." Zašeptal jsem a otevřel oči. Nikdy jsem ze spaní nekřičel. Jen jsem maximálně něco mumlal. Levou rukou jsem si otřel pot z čela. Už dlouho se mi nezdálo o mé minulosti. Bylo zvláštní znova to prožívat. Všechny ty vzpomínky mě děsily k smrti.

Chtěl jsem se posadit, ale zabránilo mi v tom drobné tělíčko, které se zrovna drze uvelebilo na mé hrudi. Zamračil jsem se a chvíli ho sledoval. Musel jsem uznat, že na něj byl krásný pohled, když se tak ke mně tiskl. Na jeho tváři se usadil spokojený výraz a jeho rty se kroutily do malého úsměvu. Zdál se být šťastný. Ale kvůli mně to určitě nebylo. Já mu do života mohl přinést jen smutek a bolest. Nic jiného jsem lidem dávat neuměl.

„Harry." Vydechl a natiskl se na mě o něco víc. Nejspíš se mu něco zdálo. Byl jsem rád, že v souvislosti se mnou nemá žádné noční můry. Nechtěl jsem se pro něj stát stejným netvorem, jako byl ten muž z mého snu. Už před lety jsem si slíbil, že nikdy nebudu jako ON.