My new boss

Leave or stay?

HARRY:

„Zdáš se být trochu mimo." Poznamenal jsem cestou na letiště. Konečně jsme se vraceli domů, ale Louis vypadal, že to ani nevnímá. Už od chvíle, kdy jsem vešel do našeho hotelového pokoje, a našel ho, jak sedí na sedačce s koleny přitáhnutými k hrudi, nebyl můj asistent ve své kůži. Zdálo se, že je v nějakém transu. Skoro jako kdyby byl ve svém malém světě a realitu si uvědomoval jen okrajově. Popravdě jsem si o něj začínal dělat trochu starosti. Nebylo normální, aby se takhle choval. „Děje se něco?"
„Musí být náš vztah až takhle veřejný?" zeptal se téměř okamžitě místo toho, aby odpověděl na můj dotaz. Nejdřív jsem se na něj jen tázavě zadíval, protože jsem netušil, o čem to mluví. Ale jakmile mi ukázal článek o nás dvou, který si uložil do mobilu, došlo mi, jak to myslel.

Sám jsem ještě neměl čas podívat se na nejnovější novinky, které se rozšířily světem v průběhu noci, ale skutečnost, že se o nás už píše, mě upřímně potěšila. Znamenalo to totiž, že novináři se dříve dozvědí, kdo Louis je a začnou ho pronásledovat. Což by znamenalo větší ochranu před Alexem, kterého Nickovi lidé zatím nedokázali najít. S každým dnem, který uběhl od Charlesova telefonátu, jsem byl čím dál tím víc nervóznější. Nechtěl jsem, aby se Louisovi kvůli mně něco stalo. Můj bývalý pán měl totiž pravdu. Neměl jsem tušení, jaká tajemství přede mnou lidé skrývali, takže jsem zákonitě nevěděl, jaký bude další Alexandrův krok. Dost jsem ale pochyboval, že jednoduše odjede někam hodně daleko a nechá mě i mého nového asistenta na pokoji.

„Z nějakého důvodu novináře zajímá můj osobní život. Hádám, že tomuhle se zabránit nedá." Odpověděl jsem, načež si Louis nervózně skousl spodní ret a roztřeseně se nadechl. Bylo více než zjevné, že je kvůli něčemu rozhozený. Já však neměl nejmenší tušení, proč by měl být takový problém, aby náš vztah rozebírala média.

„Nemohl bys alespoň zařídit, aby se nikdo nedozvěděl, že tvůj ‚tajemný milenec' jsem já?" po těch slovech jsem si modroočka zvědavě prohlédl. Zdál se být rozrušený a rozhodně ho něco obíralo o jeho vnitřní klid. „Nemám rád pozornost." Vysvětlil mi, když jsem ho nějakou dobu jen pozoroval, aniž bych něco řekl. Vsadil bych se, že se cítil pěkně nepříjemně. Proto jsem taky svou pozornost zaměřil na jeho ruce, které si už zase hrály s lemem jeho trička. Všiml jsem si, že to dělával často, když byl nervózní a ačkoli to bylo vzhledem k situaci značně nevhodné, líbil se mi fakt, že se učím číst v řeči jeho těla. Chtěl jsem o něm vědět každičký detail. Neexistovala šance, že by na konci tohohle vztahu byla nějaká věc, kterou bych o něm nevěděl.

„Teď si na ní budeš muset zvyknout. Budeš jí mít víc než dost." Řekl jsem pevně rozhodnutý neustoupit od svého plánu ani o kousíček. Novináři byli sice většinu času otravní a nevychovaní otrapové, ale občas byli lepší než ochranka. Dokázali člověka stopovat bez přestání čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. To bylo přesně to, co jsem pro Louise potřeboval.
„Jenže já od tebe nechci odejít." Zašeptal Louis tak potichu, až pro mě bylo těžké rozeznat jednotlivá slova. Musel jsem si vzít pár vteřin na to, abych přišel na to, jestli jsem slyšel dobře.
„O čem to mluvíš?" zeptal jsem se nechápavě a donutil ho podívat se na mně. Už mě štvalo, jak svou pozornost věnoval pouze okolí, které se míhalo za okýnkem.
„O tom, že jestli to nezastavíš, tak s tebou nebudu moct zůstat." Řekl už o něco hlasitěji, ale jeho hlas se chvěl s každým slovem o něco víc.
„To my jako vyhrožuješ?" pozvedl jsem tázavě obočí a dal jsem mu jasně najevo, že by si měl následující odpověď pořádně rozmyslet. Nebyl jsem totiž moc daleko od rozhodnutí naplácat mu hned teď a tady.
„Ne." Vydechl a opět se zakousl do svého spodního rtu. „Jen ti oznamuju fakt."
„Louisi, koukej mi říct, o co tady jde." Nakázal jsem mu s náznakem podráždění v hlase. Ten kluk musel pochopit, že nemám na žádné jeho hry náladu. Navíc tenhle vztah musel být založený na důvěře. Pokud jsme jeden v druhého neměli víru, nemělo smysl s tím pokračovat.