My new boss

Punishment

LOUIS:

„Každý jsme nějaký, Louisi. Měl by ses přestat soudit a ohlížet se na to, co je a co není normální. Přijmi sám sebe." Tyhle Harryho věty mi pořád zněly v hlavě. Nemohl jsem je dostat ze své mysli. Bylo to jako, když si pořád dokola musíte zpívat nějakou otravnou písničku a nemůžete přestat.

Už to bylo pár hodin, co jsem odešel z bytu svého šéfa. Bál jsem se, že mě vyrazí za to, že jsem na něj tak křičel a pak utekl. Zachoval jsem se jako zbabělý děcko. Jenže já si nemohl pomoct. V tu chvíli jsem tam už nemohl vydržet. Musel jsem pryč. Kdybych se odtamtud nedostal, zbláznil bych se.

Procházel jsem se ulicemi Londýna a snažil se sám sobě nalhat, že všechno bude v pořádku. Jenže tichý hlásek vzadu v mé hlavě mi našeptával, že nebude. Podělal jsem to. Měl jsem si nechat své pocity pro sebe. NE! Spíš jsem do toho emoce vůbec neměl tahat. Měl jsem jednoduše zatnout zuby, sebrat se a vydržet to. Takhle jsem akorát Harrymu dokázal, že se nedokážu vůbec ovládat. Teď mě určitě vyrazí.

Schoval jsem si obličej do dlaní a zatahal si za vlasy. Byl jsem v koncích. Nevydržel jsem to ani měsíc, než mi ruply nervy. Jsem vážně k ničemu. Nehodím se na nic. Ani jako děvka za nic nestojím. Na světě snad nikdy nebyl nikdo tak ubohý, jako jsem já.

Pořád se mi sice zvedal žaludek kvůli tomu, co se stalo, ale někdy v průběhu večera mi došlo, že svou sebeúctu jsem zahodil v den, kdy jsem podepsal tu stupidní smlouvu. Neměl jsem takhle vyvádět. Moje tělo patřilo Harrymu. Měl jsem zůstat u něj doma. Neměl jsem právo unášet jeho majetek jen proto, že nedokážu zkrotit své myšlenky. Z tohohle budu mít průser velikosti Antarktidy. Tím jsem si mohl být jistý.

Jakmile jsem si tohle uvědomil, neměl jsem nejmenší chuť vracet se. Trest dostanu tak jako tak. Rozhodl jsem se, že si můžu naposledy užít, než mě Harry roztrhne jako hada.

Zrychlil jsem krok a vydal se směrem k baru, kde pracoval můj nejlepší kamarád. Doufal jsem, že Niall bude mít dneska směnu. Potřeboval jsem se někomu svěřit. Už jsem to v sobě dál nedokázal držet. Musel jsem mu říct všechno, jinak hrozilo, že mě to sežere zaživa.

Cestou jsem zavolal blonďáčkovi, aby mi přišel otevřít zadní vchod. Jelikož jsem ještě u Harryho nepracoval ani měsíc neměl jsem logicky ani žádné peníze. Vyhazovači mě neznali, takže tohle byl jediný způsob, jak se dostat dovnitř.

„Jsem rád, že tě vidím!" Niall se na mě široce usmál a vtáhl mě do medvědího objetí. Chvíli jsme tam jen tak stáli a já si užíval hřejivé objetí od někoho, kdo mě měl rád. V Harryho náruči možná bylo teplo, ale rozhodně to nebylo stejné jako u Nialla.

„Dáš si panáka?" zeptal se, když si mě pořádně prohlédl a já přikývl. Třeba ten trest, který mě čeká po příchodu domů, nebude tak hrozný, když budu trochu podnapilý.

„Víš, jak jsem ti říkal o své nové práci?" zeptal jsem se Nialla, když už mi naléval asi třetí drink. Nejdřív se na nic neptal. Nechal mě s mými myšlenkami a trpělivě čekal na chvíli, kdy se sám rozpovídám. To na mě vždycky zabíralo.

Blonďáček jen pomalu přikývl a zkoumavě si mě prohlížel. Zjevně tušil, že mu nechci říct nic dobrého. „No tak můj šéf je šíleně sexy a já...no...tak trochu...tak trochu jsem se s ním vyspal." Poslední část věty jsem v rámci možností zašeptal. U baru sice bylo trochu míň hluku, ale pořád jsem musel mluvit dost nahlas, aby mě slyšel.

S každým slovem, které jsem řekl, jsem cítil, že se potřebuju nutně vypovídat. Už jsem to dál v sobě dusit nedokázal. Sice jsem mu nemohl povědět celou pravdu, ale alespoň část. To muselo mým nervům stačit.