My new boss

The knight on a white horse

LIAM:

Unaveně jsem si promnul spánky a zadíval se na hodiny, které vysely na protější zdi. Už bylo krátce po jedné ráno. S každou hodinou pro mě bylo těžší zůstat vzhůru, ale neměl jsem na výběr. Musel jsem počkat, dokud se Harry nerozhodne odejít. Vždycky jsem to tak dělal. Nehodlal jsem ho tady nechat samotného. Nedělalo mu dobře vědomí, že s ním nikdo není. Nebyl jsem si jistý, ale z toho co mi řekl, jsem měl dojem, že tenhle jeho strach ze samoty vznikl díky Charlesovi. Jeho nejoblíbenějším trestem bylo to, že Harrymu zavázal oči a nechal ho zavěšeného třeba i několik hodiny.

Když mi o tom vyprávěl, říkal, že nejhorší na tom celém bylo to ohlušující ticho, kterého ho přivádělo k šílenství. Neměl nic, na co by se mohl soustředit, kromě bolesti, která mu vystřelovala z rukou do celého těla. V takových chvílích prý nemyslel na nic, než na to jak moc si přeje umřít, protože byl přesvědčený, že i peklo bude lepší než tohle.

Nikdy bych to sice neřekl nahlas, ale měl jsem podezření, že právě kvůli téhle zkušenosti, si najímal ty své asistenty. Harry by mi určitě dal přednášku o tom, jak je má pouze kvůli potěšení a kontrole, ale já byl přesvědčený, že jen jednoduše chce někoho, kdo mu bude dělat společnost. Někoho, kdo bude přerušovat to odporné ticho svým vrtěním se a občasným hlasitějším nádechem nebo zakašláním.

Dříve jsem vždy dělal svou práci z jeho kanceláře, když se náhodou stalo, že jeho asistent dal výpověď, ale od Louisova odchodu se všechno změnilo. Harry se uzavřel ještě více do sebe a odmítal s kýmkoli mluvit, pokud nešlo o práci. Ničilo mě ho takhle vidět, ale nemohl jsem s tím nic dělat.

„Tak a dost." Řekl jsem si sám pro sebe, když se na hodinách ukázalo půl třetí. Měl jsem plné zuby toho, jak ten idiot pořád pracoval. Louisův odchod ho odrovnal to jo, ale fakt že ho modroočko vyhodil, když mu přinesl zbytek jeho věcí, ho úplně složil. Nejspíš byl přesvědčený, že dostane druhou šanci, ale když se tak nestalo, zasekl se.

Od té chvíle strávil většinu času v práci. Domů se chodil jen vysprchovat a převléct. Choval se, jako kdyby ho ten byt děsil. Odmítal tam strávit třeba jen o minutu navíc. Upřímně jsem ho nechápal. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, prostě jsem nedokázal přijít na to, co se v té jeho kudrnaté hlavě odehrává.

„Harry?" zaklepal jsem na dveře od jeho kanceláře a čekal na povolení vstoupit. Poslední dobou se kolem něj lidi museli pohybovat velice opatrně. Byl děsně náladový a i sebemenší věc ho dokázala nehorázně vytočit. „Jdu dovnitř, dobře?" zeptal jsem se, když neodpovídal a opatrně otevřel dveře.

Myslel jsem, že ho najdu spícího buď za stolem, nebo na gauči, ale rozhodně mě nenapadlo, že bude sedět v rohu s rozcuchanými vlasy, rudýma napuchlýma očima od pláče a v ruce bude svírat flašku s nějakým pravděpodobně velice drahým alkoholem.

„Bože, Harry..." vydechl jsem vyčerpaně. „Co tě to napadlo?" opatrně jsem se k němu přiblížil a mírně ho propleskl, aby se probral. Opravdu jsem doufal, že toho nevypil tolik, abych ho musel vozit do nemocnice. Zbláznil by se, kdyby se o tom dozvěděli novináři a další den by se všude psalo o tom, jak slavný a úspěšný Harry Styles neumí pít. Vyloženě nesnášel, když někdo o něm napsal něco negativního. Chtěl své firmě i rodině dělat čest. Nesnesl by, kdyby zklamal sám sebe nebo své blízké.

„Co myslíš? Zvládneš to domů nebo tě raději necháme tady, hm?" zkoumavě jsem si ho prohlédl a pro jistotu mu sebral flašku, aby už dál nemohl pít. Bál jsem se, že stačí jen jediná kapka k otravě alkoholem.

„Domů ne." Zabručel skoro nesrozumitelně. „Prosím, Li. Kamkoliv jen tam ne." Při těch slovech mě pevně chytl za košili a přitáhl si mě blíž k sobě. Z jeho dechu se mi dělalo mírně nevolno, ale nedal jsem na sobě nic znát. Teď na nějaké pohodlí nebyl čas.
„Proč ne?" zeptal jsem se, když jsem mu pomáhal na nohy. Nechtěl jsem, aby se od té studené země nachladil. Nemoc by věci ještě zhoršila a tak jsem ho usadil na sedačku, kde jsem ho zabalil do deky, kterou schovával v jedné ze skříní.
„Protože už není ve své ložnici." Zašeptal zlomeným hlasem. „Je to tam bez něj tak prázdné. Mám strach tam být sám." Mumlal si dál pod nos a přitom popotahoval. Zdálo se to nemožné, ale ten mocný, hrůzu nahánějící Harry Styles najednou vypadal až příliš zranitelně. Byl jsem si téměř jistý, že kdybych do něj třeba jen lehce strčil nebo na něj zvýšil hlas, tak se rozpadne. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nikdy jsem ho v tomhle stavu neviděl. Před hodinou bych ještě přísahal, že je to nemožné.