Carevna 3: Potomek

Jméno

Marion:

Probrala sem se, bolela mě hlava a nademnou stal ten muž s kterým sem se potkala už na zahradě.
Na to, co si dovolil, byl až moc hezký.

Byl první muž co měl něco v uchu...vypadalo to jako křížek...ale jak se to nazývá?
,,Si vzhůru jo? Máš tuhý kořínek, ty dva jsou ještě v limbu."
Řekne mi a já se mu zadívám na to co měl v uchu, bylo to opravdu zajímavé.
On si toho všimne a pozvedne obočí.
Klekne si ke mě a prohlídne si mě.
,,To se jmenuje náušnice. Je to něco jako doplněk, něco jako tvůj náhrdelník který se ti ztrácí ve tvých ňadrech, je to poněkud...velký." řekne mi a já na něj udiveně zamrkám.
,,Drzoune." Řeknu a on se usměje a vstane.
,,Proč si nás přepadl, v zahradě si chtěl jenom mě! Proč do toho zatahuješ i mé přátele?" Řeknu a on se na mě zadívá.
,,Kdyby bylo na mě, vůbec bych tě otci nevedl a oni? Ty se mi připletli do cesty, to sem je měl raději podříznout?"
Vyděšeně polknu.
,,Zbytečně nezabíjím." Dodá asi aby mě uklidnil a pousměje se. Měl opravdu krásný úsměv, nevypadal jako ostatní lapkové, měl bílé zuby, byl čistý, vlasy měl dobře upravený, neměl je vůbec mastné a dokonce i voněl.
,,Kdo si." Řeknu a on se posadí kus ode mě. ,,Na co ti to bude."
,,Aby sem věděla jak ti mám říkat."
Řeknu a on si povzdechne. ,,Nemusíš se semnou vůbec bavit, tudíž mé jméno vědět nepotřebuješ."
,,Tak...kolik ti vlastně vůbec je?"
Řeknu a on se kousne do rtu, když mě očima projede od zhora dolů.
,,Bude mi příští týden 23, tobě bude taky příští týden 19, že?"
Řekne a já na něj udiveně zamrkám.
,,Jak to víš?"
,,Vím to, protože sme se narodili ve stejný den jen já o skoro čtyři roky dříve než ty." Řekne pobaveně a já na něj nestačila zírat. ,,Jaký den si se narodil?"
,,Středa." Řekne mi a promne si ruce.
,,To není možné!" Vyhrknu a v tu chvíli se vzbudí Hans i Can.
,,S tou nohou moc nehýbej nebo si protrhneš ty stehy, co sem ti tam tak půl hodiny přišíval aby si tu cestu vůbec přežil." Řekne ten muž na Cana a ten se udiveně podívá na svojí nohu.
Měl ji obvázanou.
,,Díky." Procedí mezi zuby.
Muž ho však nevnímal a podíval se na Hanse a pak na mě.
,,Mezi vámi něco bylo, že?" Řekne a usměje se.
,,Jakto můžeš vědět, hm!" Štěkne po něm Hans.
,,Mám dar, dokážu vycítit city ostatních, jestli se mají rádi či jestli se nenávidí."
Řekne a mě spadne brada.
,,Ale už to mezi vámi není takové jaké to bylo. Jedna strana pochybuje a...vida ta druhá strana má jasno."
Řekne nám pobaveně ten muž a Can na nás zíral.
,,Tady Hans má jasno, už nikdy...že?"
Řekne poslední tři slova důrazně muž, Hans se tvářil dost zabijácky. Myslím, že kdyby nebyl svázaný už by po něm skočil.
,,A co vy dva, hmmm?" Řekne a podívá se na mě a Cana.
Hans ho začne poslouchat, jako kdyby ho to opravdu zajímalo.
,,Hmm, silné pouto ale spíše přátelské, věřte mi, že toto pouto se jentak nepřetrhne, kdyby všichni měli takovéhle pouto jako vy dva, to by na světě bylo krásně." Řekne ten muž a já už to nevydržela.
Vší silou sem se odmrštila ze země ale protože sem měla svázané nohy, škobrtla sem a viděla sem že padám do ohně.
V tu chvíli mě těsně nad ním chytl.
Byl to ten muž a vypadal taky docela zaskočeně. Podívala sem se mu do očí a jeho oči se opět hodili do klidu.
Šibalsky se usmál a přitáhl si mě k sobě aby sem byla dál od ohně.
,,Jak se jmenuješ?" Řeknu furt vyděšeně.
,,Proč to tak moc chceš vědět?" Řekne mi zaujatě.
,,Vůbec na ní nesahej ty prase!"
Zařve Hans.
,,Jak chcete!" Řekne ten muž a pustí mě, spadnu blízko ohně a chytne mi pramínek vlasů.
Začnu ječet ale ten muž ho stihl uhasit.
Podívala sem se na svůj pramínek, byl úplně černý.
,,Poděkuj, svému kámošovi, ten chtěl aby sem tě pustil." Řekne mi ten muž a vezme mě do náruče a posadí na deku kde předtím seděl on.
Naštvaně sem hodila po Hansovi pohledem.
Zakroutil očima a Can se nestačil divit.

Ráno

,,Vstávej!" Zašimrá mě něco na nose.
Otevřu oči a nademnou stal ten muž a držel v ruce pampelišku.
Zamračím se a on se usměje. Posadila sem se a on mi ji dal za ucha.
Snažila sem se jí shodit ale marně.
,,Chudák květina, myslel sem, že se ke květinám chováš lépe." Konstatuje a v tu chvíli se probere i Hans.
,,Máme málo zásob, budu muset do nedaleké vesnice." Řekne muž a Hans prohlásí: ,,Bezva! Aspoň ti stihneme zdrhnout!"
Can se vzbudí a podívá se na nás.
,,Žádné takové, Marion půjde semnou."
Udiveně se na muže podívám.
,, Jedině tak budu mít jistotu, že nezdrhnete a když zdrhnete tak nás na 100% nenajdete."
Řekne a dojde ke mě dřepne si a vytáhne nůž. Vyděšeně se na něj podívám.
,,Nedělej žádné prudké pohyby, celkově...nedělej hlouposti, nechci tě zbytečně říznout." Řekne a začne mě odvazovat. Když sem měla volné ruce i nohy postavil se a podal mi ruku.
Mezitím na něj už Hans řval jednu nadávku za druhou a Can šel na to po svém, z jeho pohledu bylo vidět, že přemýšlí.
,,Takže se ani nehněte." Řekne a mě chytne za ruku.
,,Pro tebe platí to samé, budeš dělat hlouposti, pak to tedy budou muset odnést oni. Nasedni si." Řekne mi a ukáže na obrovského koně.
Byl o mnoho větší než byl ten můj.
Vyskočila sem ale nedosáhla sem na sedlo.
,,Princeznička, co čekat." Řekne ten muž a za pas mě vyhoupne do sedla.
Nechtěla sem mu uject, protože ten kůň byl opravdu obrovský a vypadal dost strašidelně a hlavně by pak mohl ublížit Canovi a taky Hansovi.
Vyhoupl se do sedla a objal mě kolem pasu a chytl uzdu.
Hans tam na něj řval ale on se choval naprosto klidně a ignoroval to.
Pobídl to obrovské zvíře a když se rozjelo celá sem se napjala.
Malém sem mu spadla a tak mě pevně chytl. ,,Neboj se, na koni sem jako doma."
Pošeptá mi a já polknu.
Opravdu se nechoval jako lapka, nebyl zas tak zlý, byl docela něžný a hlavně poměrně klidný a takový... svý.
Když sme dojeli do vesnice, pomohl mi z koně a procházeli sme stánky.
Hodil mi Jablko ale já ho nepřijmula a tak sem mu ho hodila zpět.
Pokrčil rameny a zakousl se do něj.
Chtěla sem se vytratit a vrátí se pro Cana.
No jo...dobře, tak i Hanse, no....
Při té myšlence zakroutím očima.
Doufala sem, že už ho nikdy neuvidím...
Když toho muže začala zajímat jedna mladá slečna v krámku opatrně sem zmizela pryč.
Když už sem myslela, že mám vyhráno otočila sem se za sebe, oddechla sem si, že tam není ale v tu chvíli narazím do pevné hrudi.
Podívám se na horu a uvidím jak se na mě ten muž dívá.
,,Jako vážně?" Řekne a protočí oči.
Mlčela sem a udiveně se na něj dívala.
,,Obdivuješ mě? Jako vážně?" Řekne pobaveně, jak mi sakra vidí do hlavy?
Ach vlastně...jeho dar, dokáže vycítit něčí pocity.
Polknu a on se rozesměje.
,,Kotě, předemnou zdrhat nemusíš, já ti nechci ublížit, být na mě...ani bych tě neunesl ale závisí na tom můj život a důvěra mého otce, který mi tento úkol uložil. Když ti tak moc záleží na tom, vědět mě jméno, tak já ti ho povím ale něco za něco. Ty mi tady slíbíš, že už se nepokusíš utéct a já ti za to řeknu mé jméno, souhlas?"
Řekne mi a já přikývnu.
,,Slibuji."
,,Fajn, jmenuji se Tyler." Řekne.

.
.
.
Ahoj! Máme tu další kapitolu!
Jakpak se vám daří? :))

Jaký máš názor na Tylera? (Povaha a vzhled)
Co si myslíš o jeho daru?
Jak to mezi ním a Elisabeth podle tebe asi bude?