2.

1.2K 30 8
                                    

Od osmi večer už byl plánován zahajovací ceremoniál. Času na nějakou přípravu jsem měla dost. Na rychlobruslařském stadionu jsme byli dvě hodiny a docela ten trénink ušel, taky aby ne, když jsem trénovala se Sáblíkovou.

Odpoledne už bylo Markovi jedno co budu dělat, tak jsem se šla projít po té naší Pekingské vesnici abych to tu poznala a něco si nakoupila. Především nějaké ty věci na památku, jako plyšová panda, odznaky, kobereček který mě dost zaujal a spoustu dalšího. To na koho všeho jsem tu cestou narážela mi přišel jako prapodivný sen. Na všechny jsem se snažila mile usmívat, než mi došlo že přes roušku to asi neuvidí, nevadí...

Ještě před odjezdem na ceremoniál jsem se stavila na večeři a následně se mohla připravit na to na co se upřímně tady těším nejvíce. Když jsem viděla v televizi ceremoniál z letních her nebo před čtyř let v Korei, zaujalo mě to.

,,Tak co? Jsi připravená? Pojedeme s naším nároďákem." Přišel zamnou ven Marko, když jsem čekala na něj a bus, který nás odveze k tomu Ptačímu hnízdu nebo jak se ta aréna jmenuje.

,,Cože? Jako myslíš hokejisty?" Vykulila jsem na něj oči.

,,A koho jiného asi. Nikdo jiný tady v Pekingu nesoutěží, jsme z jedné země a navíc myslím že pro nás dva by nemusel jet speciální autobus." Smál se mému výrazu.

,,Jo však v pohodě, chápu. Že mi to nedošlo..." Plácla jsem se do čela a dělala jakoby nic. Než se ven z domu začala řítit taková více jak třiceti členná lavina. Myslím že ani neměli tušení kdo jsem a co tu dělám, proto jen jak mě někteří zahlédli v té olympijské kolekci, přeměřili si mě pohledem a udiveně se na mě koukali.

,,Oni nevědí kdo jsem co?" Špitla jsem směrem k Markovi.

,,Někteří možná jo, těžko říct. Já se s nimi úplně neznám. Jenom jsem se s jejich trenéry potkal ráno na chodbě a prohodili jsme pár slov, ti vědí kdo jsi." Pokrčil rameny.

,,Aspoň někdo,haha." Zasmála jsem se a z ničeho nic se u nás objevili trenéři nároďáku v čele s Craigem Ramseym. Než přijel autobus ještě jsme se stihli seznámit. Byla to pro mě osobně docela čest.

U toho jsem si též nemohla nevšimnout jak po mě ti kluci pokukovali a jinak tomu nebylo ani v buse. Tak nějak jsem doufala že se jejich pohledů časem zbavím a nebo budou na tom ceremoniálu daleko ode mne, ale když jsme členové jednoho menšího týmu tak to nejde.

S nikým jsem se tu neznala ani z dalších olympioniků co se k nám přidali, takže jsem celou dobu byla takový Markův ocas. On měl vše zjištěné, jen byl celou dobu s těmi trenéry od hokeje, takže já musela taky. A logicky tam teda byli i ti kluci, kterým jsem se chtěla nějak vyhýbat. Moc to nešlo teda,naštěstí na mě však nemluvili. To by si ještě všimli mých rovnátek,ach.

Až když jsme vešli na tribunu, ten nějaký strach a nervozita ze mě opadli. Seděla jsem na kraji vedle Marka, takže jsem měla klid a mé oči sledovali jen plochu před námi, kde začalo o pár minut později úžasné představení. Hodně lidí říkalo že tady ta olympiáda nemá co dělat když je tohle totalitní komunistická Čína a mají tu jiný režim, ale pro zatím to tu vypadalo dobře, lépe než jsem čekala.

Někde po půl hodině přišlo na řadu i předvádění výprav a to čekalo i nás, někdy v polovině. Hosteska si pro nás přišla, odvedla nás a jeden z našich hokejistů, Hrivik dostal vlajku jako vlajkonoš. Uteklo to rychle, jen jsme obešli jednou tu halu, všichni si to zdokumentovali a mohli zpět na tribunu kde jsme sledovali zbytek. Až někdy po dvouch hodinách to celé skončilo zapálením olympijského ohně. Tyto hry mohli začít!

Návrat na hotel byl o něco komplikovanější,spíše o dost déle trval. Jak nás bylo hodně, chvíli trvalo než jsme se rozdělili a našli náš autobus.

,,Zítra první závod Naty. V sedm buď na snídani a před tím se proběhni. Spolehám na tebe. V osm je odjezd na stadion, pojede se nějak společným busem nebo co." Řekl mi ještě Marko, než jsem zalezla do pokoje. Upřímně moc usnout mi nešlo, z vedlejšího pokoje se ozývali hlasy až někdy do půlnoci, než jsem uslyšela že někdo z toho pokoje odešel. Skvělé být na patře s hokejisty, nechci vědět co se tu bude dít až něco vyhrajou, jestli něco vyhrajou...
.
.
Ráno už to byl jiný mazec. Vstala jsem, proběhla se, najedla se a rázem byla v buse s dalšími závodnicemi a ocitla jsem se před arénou. Začala jsem být nervózní.

První velké závody, tady na olympiádě a po třetí v životě jsem měla jet 3000. Jediný kdo mě tu jaksi uklidňoval byl Marko a nebo Martina, která mi řekla cestou do šatny jednu příhodu co se jí tu večer stala před ceremoniálem.

Moc mi to nepomohlo teda, jen co jsem se objevila ve středu arény v rozcvičovací zoně, myslela jsem že omdlím. Tohle byl můj sen, startovat na olympiádě.

,,Natko, co tu postáváš, vem si brusle a využij toho že je volná trať, ještě máš deset minut do startu první a pak půjdeš už ty. Udělala jsem přesně jak chtěl a část nervozity ze mě opadla.

Přesto jakmile svůj závod odjela první dvojce a přišla řada na mě začala jsem se klepat. Jela jsem ve dvojci s Češkou Zdráhalovou, se kterou jsme si ještě na startu popřáli hodně štěstí a následně jsme jen uslyšeli výstřel, který já slýchala tlumeně kvůli své poruše a náš závod odstartoval. Bylo mi jedno jak jedu, celé jsem to jela jak jsem byla naučená a držela se Nikoly, to pro mě bylo hlavní.

Někdy za polovinou mi došlo co se děje. Já jedu olympijský závod sakra a dělám jakoby nic. Marko byl u trati a něco na mě řval.

,,Pojď Naty! Zrychli, máš na to!" Postřehla jsem, ale to bylo jediné. Věděl že ho většinou neslyším, ale i tak tam vždycky nechal málem hlasivky.

Zrychlila jsem a předjela Nikolu, akorát nohy už mi začali pomalu tuhnout a proto jsem byla šťastná, jakmile jsem byla v cíli. Bylo to zamnou.

První tři olympijské kilometry, první můj velký závod tady byl zamnou a já už měla jistotu že nebudu poslední.

,,Výborně Naty." Pochválila mě Martina, když jsem sjela ze závodního oválu a ona se teprve chystala na svůj závod. Jediné na co jsem se zmohla bylo "Děkuju" a úsměv než jsem doklouzala k nějaké lavičce a tam sebou plácla.

Bylo to aspoň zamnou.

Sice tohle byla taková klidnější kapitola, ale od další by se tam měli objevit kluci a mělo by se to rozjet...♡

SurpriseKde žijí příběhy. Začni objevovat