Surprise

17.

,,Šimi jsi tu?" Letěla jsem za ním, jen co Juraj odešel a já se oblékla.

,,Jo, jsme tu my dva." Odpověděl mi Kňažko.

,,Co tu? No to je jedno. Byl u mě Juraj." Vychrlila jsem na ně. Oba hráli na noťasu nějakou hru, takže jsem ani nevěděla zda mě poslouchají.

,,Cože? On k tobě sám od sebe šel?" Divil se Šimon a noťas na rozdíl od Sama odložil.

,,Jo, zrovna jsem byla v koupelně a vyjdu a tam on. Chtěl vědět jestli spolu něco máme a co ta naše pusa, jako já s ním, Ne my dva spolu..." Začala jsem.

,,Vy dva jste se už líbali?" Zbystřil Kňažko. Ten taky slyší jen to co chce.

,,Jo, ale to je jedno. Nic z toho nebylo a nebude." Namítal Šimon.

,,Chápu,teď se totiž řeší jiný pár. Tak co Juraj?"

,,Když jsem mu to objasnila jak to je skutečně, řekl že to je hezký a odešel. Teda ještě než odešel řekl mi něco jako že jako malá jsem byla strašně uřvaná a chtěla jenom spát, také si nejspíš zjistil že se známe už od narození." Pousmála jsem se.

,,Tak jsme se dočkali, teď už musíme jen počkat kdy mu to dojde celý." Ulevil si Šimon.

,,Snažila jsem se mu něco málo naznačit, možná mu to dojde."

,,Není zas tak blbej, teda no, Vy dva jste zrovna takový sněhuláci." Zasmál se Kňažko.

,,Už není jen on sněhulák, teď už i já?"

,,On je hlupoň sněhulák a ty jsi jenom sněhulák. Jste sněhuláčí family." Objasnil mi Šimon jak to myslejí.

,,To je výraz. Lépe to nazvat nešlo, akorát to ty dva sněhuláky musíte dát dohromady." Naznala jsem.

,,Není problém, po konci olympiády to hodláme nějak splácat, když si neporadíte samy." Mrkl po mě Kňažko.
Moc dlouho jsem se u nich nezdržovala, čekal je ten zápas proti Finům a oni se na něj chtěli pořádně vyspat.

Já už se navíc také musela chystat na ten svůj poslední závod. Ten čas neuvěřitelně rychle utíkal. Proto Marko nebyl zrovna nejšťastnější, když jsem ho otravovala s tím, že nutně musíme znovu na hokej. Tentokrát už jsme to z tréninku nestihli a přišli zrovna když Finové dali první gól. A sakra.

Byl to vyrovnaný zápas, stejně jako s těmi Američany, jenže teďka už jsme to otočit nedokázali. Kluky čekala pouhá bitva o bronz. Jediné co bylo pozitivní, že to budou hrát večer zdejšího času a já závod pojedu hned po obědě.

,,Hlavně se nenechej ovlivnit tím že prohráli, zítra jedeš sama za sebe a ne za ně jo?" Poučil mě Marko, když jsme jeli zpět na hotel a já byla celkem mimo. Bylo mi z toho smutno.

,,Já vím. Prohra však bolí."

,,Každá prohra také ale přebolí, teda aspoň většina. Třeba vyhrají bronz jako ty." Uklidňoval mě.

,,Proti Švédům?. Snad." Zamumlala jsem a koukala z okna na Peking. Za pár dní jsme už měli být znovu doma a já začala přemýšlet jaké to bude po návratu. Zase budu ta odstrčená, které se každý směje? Nebo se něco změní? O tom jsem celkem pochybovala. Nechtěla jsem domů, protože se mi tu dost zalíbilo. Především díky klukům a to jsem se s nimi nechtěla bavit...

,,Natko žiješ ještě?" Sundal mi někdo sluchátka z uší, když jsem na svém pokoji celkem v poklidu spala.

,,Aaaa, co? Jo,proč by ne?" Lekla jsem se.

,,Mrzí nás to..." Špitl Kňažko a já si teprve tedka všimla kdo všechno tu je.

,,Mě se za nic neomlouvejte, zítra boj o bronz. Kucii vy to zvládnete, zvládla jsem to já, Vy taky. Dotáhli jste to daleko, hlavně se nenechte srazit." Začala jsem se svou motivační řeč, přestože jsem na půl byla v polospánku a nevěděla pořádně co melu.

,,My jim ještě ukážeme. V tom máš pravdu." Přikývl Gernat.

,,Dáme jim pořádně přes hubu." Uchychtl se Čerešňák.

,,To teprve uvidí velkou bouři. Stěžovali si na Rusy, tak na nás rovnou pošlou už vojáky." Smál se Pospíšil.

,,No skvělý, dvě války. Rusko Ukrajina a my se Švédy. Lepší to být nemůže."

,,Ale může. Uvidíme co Finové a Rusové, to bude taky bitva." Namítal Cehlárik.

,,Je to docela strašidelné, když se nad tím člověk zamyslí co by se dělo. Fuj." Zahuhlal Juraj.

,,Horší jak ten váš horor to nebude."

,,Chceš pustit další? Bylo by to fajn pro odreagování a my máme teďka tak hoďku a půl času." Pousmál se Šimon.

,,Ne další ne. Ráda bych zítra odjela ten závod." Bránila jsem se.

,,Ajooo ty jedeš taky." Uvědomili si.

,,Samozřejmě, kdyby ne, už tady nejsem a valím si zadek doma."

,,Avšak ty nás máš tak ráda, že jsi tu s námi zůstala a děláš jakoby jsi byla náš další spoluhráč. Jo to je fajn." Zazubil se Rybár.

,,A víte co by bylo ještě víc fajn?"

,,Ne?" Odpověděli sborově.

,,Kdyby jsme zašli vedle a zahráli si Fifu." Navrhla jsem a o dvě minuty později už jsme byli u Gernáta a žhavili mobili s televizí na první hru.

Stejné týmy jako minule, starý versus mladý a hádejte kdo přidal třetí výhru. Samozřejmě že my mladší. Neříkám nic, ale Kňažo a Šimon byli hodně dobří. Byli to takový strůjci našeho vítězství.

Ze začátku jsem tu hru neměla ráda, hah nějaký fotbal, no teďka to bylo jinak co si budeme, začalo mi to jít a tak mě to začalo bavit.

Další věc o kterou jsem nechtěla přijít až se vrátíme domů, ty jejich bláznivý hry a nápady. I když já na tom nebyla o moc lépe, především po tom co jsme vymysleli se Šimonem...