Surprise

18.

Po několika dnech bez závodů mě to čekalo znovu. Tentokrát hromadný start, který jsem jela doposud jenom jednou.

Najednou jsem musela vypustit kluky a hokej úplně z hlavy abych se mohla soustředit jenom na to, na co jsem měla. A že to bylo pekelně těžké. Tenhle závod byl dost zvláštní a na startu semifinále jsem si uvědomila že ho jet nechci. Nebyla jsem moc průbojná na startech a navíc jsem se nějak extra nepřipravovala.

Proto mi přišlo jako úplný zázrak, že jsem dojela sedmá a dostala se do finále mezi nejlepší šestnáct holek. Měla jsem celkem dobrý konec závodu, jinak bych se tam nedostala. Hodně mě mrzelo, že nejede Martina Sáblíková, která seděla v hledišti a jen fandila. Ona mi dodávala velký klid na dráze a v tomhle závodě jsem ho celkem potřebovala.

Zase jsem byla zbytečně vynervovaná. Proto jsem se dost divila, když jsem byla schopna udržet tempo s nejrychlejšími skoro po celý závod a posbírala pár bonusových bodů. Tentokrát už ten můj konec nebyl tak hektický jako v semifinále, avšak i tak to stačilo na skvělé doslova výborné 6.místo.

K medaili to bylo daleko,avšak tenhle výsledek utvrdil tvrzení o tom, že doopravdy umím závodit a to třetí místo z pěti kilometrů nebyl žádný úlet.

Úplně hotová jsem se došla převléknout a až v tu chvíli zjistila kolik je hodin. Moc času jsme neměli. Rychle jsem se převlékla a táhla Marka pryč z haly rovnou na hotel. Dokonce jsem odmítla i rozhovor do televize s tím, že ho podám až budu na hokeji. Skvělý. Měli jsme asi hodinu,proto jsem spěchala.

Když jsme se dostali do vesnice, běželi jsme, teda Marko šel,ba mu to bylo jedno, na oběd. Rychle jsem ho do sebe naházela a něco si vzala ještě sebou na ten hokej. Moc jsem se zdržovat nechtěla, i když bylo mi to k ničemu, když Marko měl času dost.

Stihli jsme akorát konec rozbruslení a já z toho začala být nervózní. Co když vážně budou 4.? To snad ne...

,,Naty? Jen jsem ti ještě chtěl říct že jsi jela dneska dobře a takticky, nikdy jsem tě neviděl takhle závodit." Vyrušil mě Marko v mém uvažování.

,,Víš ono když jsem v dobré psychické pohodě tak to jde. Možná to bude znít divně,ale kluci mi dost pomohli za tu dobu co jsem tady. Ukázali mi že patřím mezi normální lidi." Pousmála jsem se.

,,Možná před olympiádou bych z toho nebyl šťastný,avšak teď to vidím co s tebou udělali. Už nejsi taková zakřiknutá, posunuli tě hodně vysoko. Možná na tvých výsledcích mají větší podíl jako já."

,,To si zase nemyslím. Vzali mě mezi sebe a pomáhají mi, ale moji trenéři to nejsou, jen mi dodávají takový klid." Řekla jsem a začala sledovat plochu kam Švédové a naši kluci vlítli jako nic. Čekal je zápas o jedinou medaili. Všem co tu byli,a že nás sem přišlo dost, bylo jasné jak to bude asi vypadat.

První třetina přinesla dost šancí na gól, jenže brankáři byli skvělý. Po téhle třetině jsem taky teda šla dát ten rozhovor pro slovenskou televizi aby měli klid a následně se to mohlo rozjet.

Hádejte kdo to celé nastartoval. Samozřejmě že to nebyl nikdo jiný než hvězda olympiády Juraj. Přidal další gól na své konto, a i přes velký tlak Švédů se našim povedlo v přesilovce náskok zvýšit. Ve třetí třetině to stačilo pouze udržet, co jsme si tady většina přála.

Byla jsem z toho mimo, nevěděla jsem co dělat abych se nějak zabavila a čas utíkal rychleji. Časomíru jsem se snažila popohánět aspoň očima. Střel na bránu bylo dost z obou stran, avšak do brány to začalo padat až po odvolání švédského brankáře na střídačku. Nejdřív další gól střelil Juraj a celé to rozhodl Regenda.

Bylo to tady. Stal se zázrak.

Dokázali to,měli bronz.

Jen co zazněla závěrečná siréna, začala jsem poskakovat jako postižená a na kluky z dálky zařvala gratulaci. I když já vlastně jsem jaksi postižená,když to vezmeme kolem a kolem. Mam vadu sluchu a zraku, přestože to na mě není už moc znát, díky moderní technice a pokročilému lékařství.

Ale teď jsem měla jiné starosti než tyhle blbiny, z tribuny jsem slavila s kluky tu medaili. Bylo to dojemné a pár slz mi ukáplo.

Už předem jsem si dokázala představit ten bordel co bude na hotelu. To budou oslavy... Už na tom ledě bylo poznat jakou radost mají. Rázem jsme ten bronz měli všichni. Dodrželi to co slíbili. Spíš to co vymyslel ze srandy Kňažko.

Všechno to uteklo rychle a po půl hodině už jsme se s Markem vraceli zpět do vesnice. Já dojatá z toho co se dělo, a mimochodem skoro nic jsem neviděla kvůli čočkám, ano super já vim, a Markovi to bylo asi celé jedno. Byl spokojený když já jsem zajela dobře a to mu stačilo.

Během cesty jsem si v mobilu pustila živé vysílání Juraje na instagramu, které teda moc dlouhé nebylo, avšak já měla Šimona, který zapl videochat. Naštěstí jsem sebou měla sluchátka, takže jsem to všechno slyšela jenom já. Šimon semnou obešel celou šatnu, viděla jsem i něco co jsem vidět úplně třeba nepotřebovala,ale to mi bylo jedno.

Viděla jsem je všechny šťastné, nabité energií a to mi dělalo radost. Nějak se to teda protáhlo ten náš hovor. Šimon položil ten mobil na své místo a vše co se tam dělo jsem viděla, aniž by to někteří kluci věděli.

Až do pozdní večeře jsem je měla zaplé než to Šimon vypnul s tím, že za půl hodiny budou na hotelu. No já osobně toho měla dost a nějaké jejich zábavy nebo chlastačky či co to plánovali jsem se zúčastnit nechtěla. Nikdy jsem se pořádně neopila a tady jsem to neměla v plánu měnit.

Mnohem lepší bylo zalést do postele, poslouchat chvíli hluk na chodbě a následně jsem si četla na mobilu různé články a pouštěla všemožné rozhovory s kluky. Byla jsem na ně pyšná za to co dokázali, spíše jsem měla takový dobrý pocit z toho, že jsem byla celou dobu u toho a věděla přesně co se v tom týmu děje.

,,Natyy?" Zaťukal mi někdo na dveře po asi čtvrt hodině, toho když se kluci objevili na hotelu a slavili. Už mě poslali nějaká další videa, takže jsem znova věděla co dělají a jak to vypadá o nějakých těch pět pokojů vedle. Sehnali alkohol a měli ho celkem dost.

,,Kdo to je? Co chceš?" Odpověděla jsem unaveně a čekala kdo se tu objeví.

,,Mě si ještě pamatuješ?" Objevil se předemnou vysmátý Juraj.

,,Proč by ne? Co tu chceš, proč nejsi s kluky?" Vstala jsem z postele.

,,Šimon mi něco řekl. Byl jsem blbej..." Začal.

,,Co ti řekl?" Nechápala jsem.

,,Tvoje problémy, s čím vším jsi kdy bojovala, kdybych to věděl... Nechtěl jsem ti ublížit. Prý jdi z toho byla celkem špatná."

,,Už se stalo, jsem z toho asi už venku. Stejně za pár dní letíme pryč a rozdělíme se." Mávla jsem nad tím rukou.

,,Ale to já nechci Naty. Ty to nechápeš prostě." Plácal si svoje. Už měl trochu vypito, bylo to poznat.

,,Nevím co myslíš."

,,Já se do tebe prostě zamiloval. Teď se hodí taková ta písnička. Byla to láska a byla krásná..." Usmál se na mě.

,,Juraji seš jednoduše řečeno ožralý. Ani nevíš co mluvíš." Uklidňovala jsem ho.

,, Já to vím. Nelituji toho co říkám, protože to je pravda. V alkoholu je vždycky pravda." Bránil se.

,,Nechceš jít radši zpátky?"

,,Ne. Ať se teď děje cokoliv, litovat toho nebudu." Nestihla jsem nic namítnout a naše rty byli spojené. Aaaaa,tohle mi tak chybělo.

Lepší pocit nebyl než jeho rty na těch mých. Nešlo tomu neodolat. Měl pravdu, je to láska a je krásná.