Surprise

24.

Sice Juraj přijel další den už před třetí hodinou odpolední do Košic, avšak chtěl být s rodinou. On se též s nimi neviděl dlouhou dobu. Proto celý den strávil s nimi a ty naše rodinné návštěvy co jsme měli v plánu přišli na řadu až další den.

Mamka se na to chystala jak na svatbu, protože s Gabrielou,mámou Juraje, se prý dlouho neviděli. Za to tátovi to bylo úplně jedno,sice jsem ho už přesvědčila o tom jaký Juraj je a že nám to vydrží, avšak tu návštěvu si nebral tolik.

Já také ne, spíše jsem se chtěla chovat přesně jako vždycky a normálně. Takže žádné vymýšlení blbin nebo naopak být zcela sticha. To byla pro mě asi největší úloha.

Naštěstí jsme měli jít domů k Jurajovi, takže mamka nechystala nic doma. To bych se asi zbláznila jinak. Už ta dvaceti minutová cesta přes město dala dost zabrat. Nemyslím to špatně,ale v Pekingu a všude jinde kde cestuji, jsem takové připomínky poslouchat nemusela.

,,Jurkooo." Padla jsem mu do obětí, když jsme dojeli k nim domů a on nás netrpělivě čekal, asi to dostal za úkol.

,,Konečně, Ty dva dny byli neuvěřitelně dlouhé." Přitiskl si mě k sobě ještě víc. Což rodiče zarazilo, já nikdy nebyla takový kontaktní člověk a moc se s někým neobjímala, hold časy se mění.

O chvíli později už pro mě přišel ten nejtrapnější moment, kterého jsem se dost bála. Seznamování s Jurajovými rodiči a jeho sestrou. Byla jsem z toho taková dost nesvá,avšak nějak jsem to zvládla. Především byli hodně sympatičtí a to mi dost pomohlo.

Mnohem lepší bylo, když mi Juraj ukázal jejich dva psi co mají. Se zvířaty si rozumím, takže mě to uklidnilo.

,,Ty máš hodně ráda zvířata že?" Zeptala se mě Jurajova sestra Lucka, když jsem se s nimi mazlila a oni se mi smáli.

,,Joo... Dřív jsme taky měli psa, avšak před rokem umřel a rodiče nového nechtěli." Pousmála jsem se.

,,Můžeš chodit k nám, když budeš mít čas." Nabídl mi Juraj.

,,No právě, ještě mít ten čas. Když budeš doma to klidně přijdu, ale když jsi ve Finsku není to moc zdvořilé."

,,Nebuď taková. Já jsem doma skoro vždy, takže i kdyby jsi chtěla nějak jinak pomoci, můžeš dojít." Usmála se na mě Lucka. Na to že ji bylo 12, chovala se možná vyspěleji jak já.

,,Tak děkuji, i když teďka budu hodně cestovat, tak nevím."

,,Co tě vůbec čeká ještě za závody?" Zajímal se Juraj a vydali jsme se zpět za rodiči.

,,Za pět dní letíme do Norska na mistrovství ve víceboji, následně mě čeká poslední kolo světového poháru v Nizozemí a v Itálii je další víkend evropský pohár. Takže měsíc nebudu na Slovensku a pak uvidim co můj trenér vymyslí."

,,Toho máš celkem dost. Kdyby jsi ale chtěla můžeš doletět zamnou." Naznal Juraj.

,,Ani nevíš jak ráda bych se za tebou přiletěla a podívala se do Finska,avšak to není na mě." Zamumlala jsem.

,,Budeš mít po sezóně, nějak trenéra přemluvíš." Došli jsme zpět k rodičům, kteří si klidně povídali a u toho pili víno. Sedli si navzájem, což bylo velké plus.

Když jsme se za nimi přisli ani si nás nevšimli, takže jsme se nenápadně odebrali pryč, do Jurajova pokoje s tím že Lucka teda šla někam jinam.

,,Nečekal jsem že budeme mít možnost být vůbec sami." Začal Juraj, když jsem si prohlížela jeho pokoj.

,,To já také ne. Spíš jsem čekala, že začnou takové ty výslechy aby se o nás rodiče dozvěděli na vzájem co nejvíce." Usmála jsem se.

,,To možná ještě přijde. Jak dlouho tu máte být?"

,,Nevím. Možná celé odpoledne a i večer. Jídla tu máte dost co jsem viděla dole, takže hlady tu nikdo neumře." Pokrčila jsem rameny.

,,To nám dvou nevadí co?" Mrkl po mě.

,,Záleží jak to myslíš, ale ani jedna verze není špatná."

,,Vidim to stejně." Uchychtl se a pomalu spojil naše rty. Na nic víc nedošlo, upřímně trošku jsme se báli aby za námi nepřiběhli rodiče co děláme. To by byla dost zajímavá situace, kdyby nastala. Proto jsme si zapli nějaký seriál na který Juraj rád koukal a mazlili se u toho.

Než přišli po hodině rodiče kam jsme to zmizeli a nastalo to vyslýchání jak jsme před nějakou dobou s Jurajem řešili. Moc jsem z toho nadšená nebyla,avšak když to rodiče zajímalo jaký kdo jsme...

Zůstali jsme u Slafkovských dlouho, i přes večeři, kterou chystali mamky. Takže těch témat, kterých jsme prořešili bylo hodně. Po tomhle dní už snad nebylo nic co by jsme o sobě s Jurajem nevěděli.

Za to další dny, které následovali už nebyli tak pěkné.

Juraj odletěl zpět do Finska a já musela na tři dny do školy. Když jsem tam přišla, bylo to jakobych se objevila úplně někde jinde než kde jsem studovala doposud. Většina se na mě usmívala a nikdo na mě neměl žádné narážky.

Přesně tohle mi říkal Šimon že se stane, ale já mu nevěřila. A ono tomu tak reálně bylo. Svět rázem nebyl tak špatný jako se mi jevil dříve.

A když už jsme byli u toho Šimona... Marko bydlel v Trnavě,což bylo hodně daleko od mého bydliště, avšak to je jedno. Cestou za Markem jsem si právě domluvila malý sraz se Šimonem.

Odvést mě měla mamka a té to nevadilo, když jsem jí řekla že chci jet o hodinu dříve a vidět se s ním.

,,Čauuu sněhuláková. Ses moc nezměnila teda za ten týden." Pozdravil mě Šimon, jen co jsem pomocí google map došla před tu jednu kavárnu kde jsme měli sraz.

,,Ty taky ne. Jen ti možná ubyl jeden jebák na tváři." Ušklíbla jsem se.

,,Sis udržela tu svou vtipnou náladu? To je dobře." Zasmál se a vešli jsme do kavárny.

,,Tak co Juraj? Moc jsem toho z vás nedostal přes zprávy." Začal jen co jsme si sedli ke stolu.

,,Nic, odletěl do Finska. Není nic o čem by jsi nevěděl. Spíš říkej co ty." Pobídla jsem ho. Rozpovídal se a to hodně. Začal mluvit o hokeji a o škole a nebyl k zastavení. Byla jsem ráda, když jsem ho viděla v tak dobrém rozpoložení. Bylo to hezké odreagování před mým odletem do Norska...

Pomalu se blížíme ke konci, nejspíš. A děkuju moc všem co tuto knížku čtou, dávají voty a přes komentáře mi posílají podporu. Neuvěřitelně mi to pomáhá ❤