Surprise

15.

,,Já,já. Nevím?" Vykoktala jsem ze sebe.

,,Ne to byl blbí nápad." Uznal to Šimon sám. Jo to asi jo.

,,Nechci tě odmítat, akorát tohle je na mě rychlí? Nejsem zvyklá na tohle. Já jsem zmatená a nevím co na to říct. Nechci tě zklamat." Kuňkla jsem.

,,Ne to bude dobrý, moje blbost." Obejmul mě. Věděl že to nebyl nejlepší nápad mi dát pusu.

,,Hlavně se na mě nenaštvi podobně jako Juraj prosím."

,,To se neboj." Ujistil mě. Cítila jsem z něj že má pravdu, přeci jenom už se z nás stali kamarádi a oba dva jsme k sobě nějaké to pouto měli. Nastalo dlouhé ticho, oba dva jsme měli zrak upřený na ten seriál.

,,Šimone neříkal jsi že ji přivedeš za námi? Nějaký ty věci si můžete dělat jindy." Přilítl do pokoje Kňažko, za ním Juraj,Regenda a nemohl chybět Cehlárik.

,,Ajoo my se tady díváme na seriál." Cukl sebou stejně jako já.

,,To můžete i jindy ne? Nebo co to je?" Zajímal se Juraj.

,,To je nějaký moc holčičí ne? Nevyšli třeba už nový Peaky Blinders?" Zamumlal Cehlárik.

,,Ty vychází až na konci února." Odpověděl mu Kňažko.

,,Tak půjdete s námi na pokoj nebo se tu budete mazlit?" Chtěl vědět Cehlárik a my se na sebe se Šimonem podívali. Ten seriál jsme moc nevnimali,nebo aspoň já a Šimon asi ani nevěděl o čem to bylo, takže jsme se zvedli a odešli s nimi.

,,Co se tu odehrává tak důležitého že tu musím být také?"

,,Jdou se hrát hry Naty. Je to celkem uvolňující a samotnou jsme tě nechat nechtěli." Vysvětlil mi Rybár.

,,To je od vás hezké." Usmála jsem se.

,,My jsme na tebe vždy byli hodní, takže si teď vyber co chceš hrát první." Zazubil se Čerešňák a naznačil mi co je za výběr.

,,Zahrajeme si tu Fifu,dneska už mám mobil, takže se můžeme rozdělit na polovinu a jít hrát." Vybrala jsem samozřejmě to nejlepší. Nějaký ty jejich super hry jsem nechala na potom.

,,Mladý versus starý abychom se nehádali. Takže každý víme kde hrajeme." Rozhodl Hrivik týmy, když už se kluci začali hádat s kým chtějí být.

,,Klasická naše bitva, lets go!" Vykřikl Pospíšil. Bitva to teda byla, já byla v tom mladším týmu, jako nejmladší tady, což dávalo i smysl a docela nám to šlo.

,,Máte se co učit starouškové!" Vyplázl Kňažko jazyk na ty starší kluky. Vyhráli jsme nad nimi a to se jim samozřejmě nelíbilo.

,,To jako není fér. Chtěl bych odvetu. Bylo to těsný, takže jedeme znova." Zabrlal Daňo a celé se to hrálo od znova.

,,To jsi teda vybrala hru, budeme ji hrát do té doby, dokud nevyhrajou." Zasmál se Šimon, když jsme znova vedli.

,,To už ne, další půl hodinu to už hrát nechci. Fotbal mi moc nejde."

,,Nevypadá to tak, spíš to hraješ lépe jak my." Mrkl po mě Juraj. Aaaa...

,,Tož pravda." Přikývl i Gernát, avšak já se v tu chvíli šklebila na Šimona, jestli viděl ten Jurajův výraz a oba jsme se tomu potichu smáli. Asi nám ten plán vycházel? To asi ne, spíš už Juraj nebyl uražený.

,,Po třetí už nehrajeme že ne? Lepší bude si zahrát něco jiného." Kouknul se po nás všech Cehlárik, když jsme dohráli a my mladší znova vyhráli.

,,Jdeme na ty kouzelné karty." Vzal ze stolu krabičku Takáč. Nevěděla jsem co to je a upřímně když mi to Šimon vysvětlil, přišlo mi to jako hra pro malé děti. Jednoduše bylo to nějaké prazvláštní věštění z karet. Každý měl pět karet se kterými hrál a nějak mu postupem hry mělo vycházet co se stane nebo co se právě děje.

,,Můžu mít malou otázku, co to je za hru?" Zeptala jsem se, když mi vyšlo že budu mít brzo vztah, budu se stěhovat a budou mě čekat těžká životní rozhodnutí. Ještě že mi nevyšlo třeba těhotenství, to bych radši skočila z okna.

,,Vážně to chceš vědět?" Ujišťoval se Pospíšil a podíval se na Takáče, nejspíš to bylo asi jeho.

,,Jo, protože tohle jsem nikdy ještě neviděla."

,,Vzal jsem to malé sestřenici když jsem u nich byl před olympiádou. Nebo ono ji je 14 a já chtěl sebou nějakou hru a tak mi dala tohle. Je to celkem sranda." Objasnili mi. Jo hra pro děti a hraje ji tady Slovenský nároďák s věkovým průměrem 25 let přibližně.

Ale asi tohle bylo lepší než nějaký ty uchylný hry, docela jsme se u toho zasmáli když jsme to dohráli a říkali si co každému vyšlo, protože někdy to byli doopravdy velké kraviny. Třeba Šimon se měl přestěhovat do Karibiku a tam být velký podnikatel nebo Kňažovi se měli narodit trojčata.

V plánu byla ještě prý nějaká jiná hra, ale i tak jsme přetahovali přes večerku a kluci měli hrát ten důležitý zápas proti Americe.

Věřila jsem jim že to dokážou a vyhrají. Když už jsem si to u Marka vydupala chtěla jsem aby to mělo i nějaký ten důvod. Protože oni měli hrát ve dvanáct a nám v tuhle dobu končil tréninkový blok, takže to bylo docela zajímé ta cesta tam. Stihli jsme akorát úvodní buly a během první třetiny se naobědvali. Jo jsme velice dobří fanoušci, místo fandění jsme se tam přišli najíst.

,,Tyvolee! To je borec!" Vykřikla jsem s plnou pusou nudlí, když Juraj dal první gól zápasu. Tenhle kluk byl prostě jinde. To že jsem to vyplivla na zem jsem moc neřešila a radši se radovala. Markovi už to bylo jedno,což bylo jen dobře, hádat jsem se s ním nechtěla, asi už si zvykl na mé nové chování.

Radost však netrvala ani čtvrt hodiny, Američani vyrovnali a brzo svůj náskok zvýšili. A nám ne a ne to do té branky padnout abychom vyrovnali. Když se blížila ta poslední minuta začala jsem se z ničeho nic celkem klepat, nechtěla jsem aby vypadli.

To se pro zatím nestalo, z velkého tlaku před brankou ten gól padl. V poslední minutě vyrovnal Hrivik. Neskutečně se mi v tu chvíli ulevilo, přestože zdaleka nebyl konec.

,,Kucii to zvládnete." Mumlala jsem si do rukou, když začínalo prodloužení. Mělo deset minut a nikde gól nepadl. Vážně už to víc protahovat nešlo? V aréně jsme seděli přes tři hodiny a já myslela že se tam zblázním.

,,Yeah, je to tam. Peťa je boreec." Ulevila jsem si, když Cehlárik proměnil nájezd. Už jsem to ani tolik neprožívala, měla jsem toho už plné zuby a byla vynervovaná zbytečně moc. Zápas se mohl rozhodnout, na možná poslední nájezd šel kapitán Američanů a nedal...

Bylo to tam.

Postoupili mezi nejlepší čtyři týmy.