Surprise

10.

,,Já nemůžu. Tohle není možný." Skákala jsem po rozcvičovací zóně a chystala se na menší ceremoniál. Ten velký, medailový měl být za pár hodin jinde. Všechny holky už mi tu pogratulovali a Marko se slzami v očích si povídal s trenérem Martiny Novákem.

,,Československý bronz. Tohle je snad nejlepší medaile, kterou jsem kdy vyhrála." Smála se Martina, když už nás začali rovnat na vyhlášení a já nevěděla co dělat a tak se mě Martina snažila aspoň trochu krotit.

,,To já ti musím neskutečně poděkovat, bez tebe bych to asi nezvládla." Obejmula jsem ji kolem ramen. Byla jsem celkem vysoká, měla jsem metr osmdesát, takže Martina byla o něco menší jak já.

,,Jela jsi to ty,ne já. Každá si tento úspěch sestrojila sama. A teď si to stačí už jen užívat." Naznala. O minutu později už nás hosteska vedla ke stupňům vítězů. Až teď jsem si uvědomila,mezi jakými závodnicemi se nacházím. Samé legendy tohoto sportu.

Martina mě chytla za ruku a na stupně jsme vystoupili společně. Snažila jsem se tu chvíli,kdy jsem dostala květinu a plyšáka co nejvíce užít a neprobrečet to, protože jinak bych měla po všem,když mám čočky. Jinak bych nic neviděla a to neni nejlepší zrovna teď.

Vyklepaná z toho všeho co se právě děje jsem se vrátila za Markem a obejmula ho. Za tohle mohl on a navíc toto znamenalo ještě jednu věc, když budu chtít,dostanu divokou kartu pro hromadný start a zůstanu tu dokonce olympiády. Ani minutu jsem neváhala a přijala to, než po mě začali chtít rozhovory. Jako první přišla na řadu ta slovenská televize, kde jsem ze sebe vypustila všechny emoce a následně jsem měla mít rozhovory v angličtině. No jestli to dávalo smysl nevím,já anglicky nějak skvěle neuměla. Následně mě čekal ještě doping a arénu jsem opouštěla až někdy po jedenácté večer.

Měla jsem toho plné zuby a už se viděla v posteli. I když nějak mi bylo jasné že se to nepovede, v autobuse jsem zapla mobil a začali na mě vyskakovat různá upozornění,především o tom mém bronzu. Zázrak olympiády a podobně bylo snad všude. Moc jsem toho přečíst nestihla a akorát vydala na instagram příspěvek a u toho jsem skončila, protože už jsem se objevila na pokoji.

,,Překvapeníí!" Rozsvítila jsem světlo a leknutím skočila do zadu do dveří.

,,Tyvole já se lekla." Vydechla jsem, když jsem si uvědomila že to jsou kluci. Byli tu snad všichni.

,,Takže se to povedlo!" Vykřikl někdo.

,,Gratulujemee." Obejmul mě jako první Šimon a zbytek se přidal. Tohle bylo moc hezký. Možná mě málem umačkali, ale mě to nevadilo, byla jsem šťastná.

,,Teďka tady zůstaneš, to je skvělý." Jediný kdo mě nepustil byl Šimon, když už toho muchlání bylo dost.

,,Přesně. Můžu sledovat i vaší cestu za medailí." Odtáhla jsem se od něj abych si udělala už konečně přehled jestli tu někdo chybí, nejspíš ale ne.

,,Že jsme to vůbec říkali, co se stane když ji nevyhrajeme?" Pousmál se Kňažko.

,,Dostanete flákanec, ne to ne. Asi nic, akorát na vás budu naštvaná." Pokrčila jsem rameny.

,,Tak to ne,my ji vyhrajeme. Možná jsme dneska prohráli o dost,ale my se nevzdáme." Řekl sebevědomě Cehlárik.

,,Jo, jestli tahle hvězda bude takhle sázet góly, půjde to samo." Poukázal Čerešňák na Juraje.

,,Byl bych asi nejšťastnější člověk na světě kdyby to tak šlo dál." Přikývl Juraj.

,,Uvidíme co zítra Švéďáci,pak bude volno a můžeme na něčem zapracovat."
Zamumlal některý ze zadu,ale jak jich tu bylo hodně, nepochytila jsem kdo.

,,Pravda, já ten rozjezd taky neměla růžový. Věřím vám,když se to povedlo mě, vám musí taky."

,,Si piš že jo." Zazubil se Kňažko.

,,No nic kluci, už bude půlnoc, Vy zítra hrajete a já toho mám plný zuby. Uvidíme se zítra že?" Začala jsem, protože už jsem chtěla do postele, kterou teďka vlastnilo asi sedm kluků.

,,To je jasný, až budeš mít medaili, to se máš na co těšit." Zasmál se Gernát a do minuty byli venku. Konečně, i když neosprchovaná a neodlíčená jsem lehla do postele. Byl to náročný den,ale doposud nejlepší v mém životě.

Ráno jsem spala celkem dlouho, mohla jsem když ceremoniál měl být až večer.
Přemýšlela jsem že bych šla ještě na hokej, to bych mohla, akorát se to krylo s tím ceremoniálem a Marko mi u snídaně řekl že kvůli mě tu nebude lítat všude a že času budeme mít ještě dost.

No tak jsem skoro celý den proležela u mobilu a četla si zprávy ze včera. Bylo to celkem super,když o mně vědělo více lidí a většina mě obdivovala za to kam jsem to dotáhla. Mohla jsem jim říct že mám jedno malé tajemství, a to všechny naše hokejisty,avšak to jsem si nechala pro sebe.

,,Naty kdy že to máš to předávání medailí?" Přiletěl jak velká voda zamnou na pokoj Šimon a v závěsu za ním byl Kňažko, Juraj bohužel chyběl.

,,Co tady zase? Někdy v sedm, to vy budete hrát." Cukla jsem sebou, už by mě mohli přestat strašit.

,,Sakra, to je špatný,jako všechno tady." Zanadával Kňažko.

,,Proč? Vždyť to není zatím taková hrůza."

,,No jak v čem. Nějaký hlupoň hlúpý si myslí že my dva jsme se dali dohromady." Zabrblal Šimon.

,,Cože? Hádám že ten hlupoň je ten sněhulák se kterým se stalo tamto." Protočila jsem očima.

,,To jsou výrazy, hlupoň,sněhulák..." Nechápal Ķňažko. Vymýšlení přezdívek nám celkem šlo.

,,Jo přesně, jak jsem tě včera obejmul, usmyslel si něco víc a nechce si to nechat vymluvit."

,,Proč to vše dělá tak složitý? Kdyby zamnou přišel..." Začala jsem.

,,On nepřijde. Spíš čeká až to uděláš ty." Přerušil mě Šimon.

,,Proč já? Já si nezačala..."

,,To nevím. Oba dva jste v tomhle podobný, No jo no, Košice." Zasmál se Kňažko.

,,A to jsem přišla ještě na něco když už jsme u toho." Ušklíbla jsem se.

,,U čeho,dělej mluv." Pobídl mě Šimon.

,,Když jsem se narodila, s mamkou nás dali k jedné paní která se jmenovala Gábina Slafkovská a měla malého Juraje. Byli jsme s nimi na pokoji celou dobu prý..." Pokračovala jsem.

,,Počkej, to mi do sebe nějak moc zapadá." Zamyslel se Kňažko.

,,Tak to je hustyyyy." Vykřikl Šimon.

,,Taky si myslim. My už se známe vlastně od narození s Jurajem."

,,No a už jste se asi viděli i nazí a v dost zajímavých situacích." Zahyhňal se Šimon.

,,Na co to hned nemyslíš,ale jemu to neříkejte, jednou mu to sdělím sama až bude vhodná chvíle." Poprosila jsem je.

,,Jasný,jasný. Avšak tohle je bomba, Vy si asi budete souzený, takový pěkný osud." Smál se Kňažko.

,,Akorát nikdo neví jaký bude mít konec, jestli dobrý nebo špatný."

,,Ten nejlepší jaký může být, o to se klidně postaráme." Naznal Šimon. Jo tak to chci vidět...