Surprise

28.

Ten evropský pohár jsem za sebou měla celkem rychle, nebo mi to tak přišlo. Nemohla jsem se dočkat až uvidím po skoro měsíci Jurka.

V té Itálii to bylo celkem hezké, taky aby ne když jsem oba závody co se jeli, vyhrála. Ono moc závodnic tam nebylo, domácí Italky, Nizozemky a pár dalších.

Hned v neděli po závodě jsme letěli domů na Slovensko abych si mohla přebalit věci. Rodiče z toho co mě napadlo nebyli tak nadšený,ale nic s tím už udělat nemohli, užijí si mě doma přes zbytek jara a léta dost.

A to si naivně ještě mysleli, že budu se budu snažit doma být co nejdéle. Avšak v úterý ráno už jsem se s nimi loučila a plánovala to vzít do Bratislavy přes Nitru. Do Nitry mě mamka odvezla naštěstí, avšak následně bylo vše na mě.

,,Natálie? Už mě vidíš?" Zamával mi před obličejem rukou Šimon, když jsem na něj čekala před nádražím už asi deset minut.

,,Co? Jo... ahooj." Všimla jsem si ho, byla jsem položená ve svých myšlenkách a vůbec nevnímala děj kolem.

,,Čekal jsem kdy si mě všimneš a ty stále nic. Kdyby kdokoliv chtěl, může si tvé tašky vzít." Pousmál se.

,,Promiň, to je asi tím zrakem. Vždyť víš že můj zrak není bůh ví jak skvělý. A mimochodem kam půjdeme tentokrát? Doufám že to není daleko, těch věcí sebou táhnu celkem dost." Naznala jsem.

,,Je to kousek..." Kecal, kousek to nebyl. Dobře dva kilometry nejsou moc, zároveň však i jsou. Navíc tam prý jezdí i nějaké autobusy a my musíme jít pěšky...

Ale ta cukrárna do které mě vzal nebyla tak špatná. Vyplatilo se sem táhnout takovou dobu. Jako minule jsme si dost pokecali, až jsem zapominala na čas. Já tydýt blbí... Zpátky jsme pak museli nasadit dlouhé rychlé sprinty abych stihla přímí spoj do Bratislavy. Nakonec jsem to jen taktak stihla a ve dvě už jsem byla na letišti. Na odbavení věci jsem měla něco málo přes půl hodiny,což nebylo hodně. Většinou mám třeba dvě, ale jinak to vymyslet nešlo.

Vše proběhlo naštěstí v pořádku a já si mohla užít příjemné tři hodiny v letadle, které jsem prospala.

A co se dělo v Helsinkách byl pro mě jeden velkej zmatek. Nikdy jsem tam nebyla a má orientace nebyla nejlepší. Až když jsem našla nějakou německou letušku, se mi ulevilo. Poradila mi přesně kde co je a co dělat. Zachránila mě, jinak bych tu čekala celý večer než Juraj dohraje zápas a dojede sem.

Skoro jsem si tak poradila sama, především nějakým zázrakem se mi podařilo dostat autobusem přímo z letiště na vlakové nádraží. To byl teprve začátek dobrodružství, má Finština. Jednoduše jsem neuměla nic a všechno si ťukala do překladače. Proto zjištění že vlak do Turku jede za asi půl hodiny bylo dost příjemné. Tohle byla teprve výzva samostatnosti. Především koupit si lístek bylo taky něco. To Juraj nemůže hrát někde kde bych se dorozumněla? To nemohl zůstat kdysi v Hradci Králové v Česku? Je to blíž a dorozumněla bych se.

A v půl jedenácté večer jsem se objevila konečně tam kde jsem chtěla. Po celém dni jsem byla v Turku. A dostat se k Jurajovi domu nebylo tak těžké. Od nádraží bydlel teď už říkám jenom dva kilometry, když to porovnám s tím kolik jsem jich už dneska ujela nebo uletěla. Chtěla jsem jet nějakým autobusem, pěšky to však bylo rychlejší.

Zvládla jsem to.

Juraj už byl podle zpráv co mi psal doma a zámek od bytů měli na kód, který mi poslal. Takže jsem rovnou vlítla k němu do bytu.

,,Hádej jakej sněhulák zvládl celou cestu z Košic až sem do Turku!" Zakřičela jsem na celý jeho byt. Reakce však žádná. Byla jsem vůbec ve správném bytě? Teď už o dost potišeji jsem šla do kuchyně propojenou s obývákem kde též nikdo nebyl. Další místo kam jsem šla byla ložnice. Byli tu Jurajovi věci, kde byl on jsem ale nevěděla.

,,Kdopak mi tu chodí po bytě?" Ozvalo se zamnou a já leknutím skočila na postel.

,,Aaa... To seš ty." Vydechla jsem, když jsem viděla vysmátého Juraje. Asi byl ve sprše, protože měl pouze kraťasy a měl mokré vlasy.

,,Kdo jinej? Čekala jsi tu třeba Kňažka či co?" Zasmál se.

,,Ne, nějakýho Fina, který na mě bude zírat jak na debila a nebudeme si rozumět ani slovo." Zvedla jsem se z postele a pevně ho obejmula, chyběl mi.

,,To seš na omylu, tenhle byt okupuji já. Teď společně s tebou." Špitl. Věci jsem si přenesla, prevlékla se, vykoupala se a na chvíli jsme si sedli na pohovku kde jsme si začali povídat.

Za to další den se to rozjelo o něco víc. Vzal mě na jejich trénink kde mě chtěl se všemi seznámit. Na to jsem se vůbec netěšila. Navíc když většina měla být Finové a ze Slovenska tam nebyl už nikdo.

Kam se hrabali ty rozhovory při olympiádě, tohohle jsem se bála ještě víc. Navíc když jsem se na ně koukala dvě hodiny na tréninku jsem dost znejistila.

,,Jurko je tohle nutné?" Zamumlala jsem, když jsem čekala před jejich šatnou a on vyšel jako první.
⁸
,,Ano je. Neboj se, jsou stejní jako náš nároďák." Uklidňoval mě.

,,Nemluví Slovensky a víš jak jiné jazyky krom Němčiny neovládám." Namítla jsem a to už z šatny vyšel první. Byl to Fin, překvapivě. Domluva to byla zajímavá co si budeme. Bylo to ale mnohem lepší než jsem čekala.

Přeci jenom by to tady nemuselo být tak špatné.