Surprise

14.

Další den už brzy ráno hráli kluci osmifinále s Němci. Byla jsem neskutečně nervózní, protože Němci poslední roky hrajou skvěle a uměli překvapit.

,,Si nervózní co? Kdyby vypadli letí už domů." Vyrušil mě Marko, když zápas začal a Němci měli první dost velkou šanci.

,,Samozřejmě že jsem. Ne jen kvůli tomu že je už dalo by se říct znám,ale je to náš národní tým. Těm musím fandit." Odpověděla jsem.

,,Oni to zvládnou. Jsme tady my a kdyby prohráli, nechci ani vědět co by si od tebe vyslechli a navíc by jsme tu zůstali sami,to by nám neudělali."

,,Ode mne by dostali pěkně nasekáno, bych si vzala tu jejich hokejku a to by koukali jak skvěle sekám, hákuju a všemožně fauluju." Zasmála jsem se.

Po pár minutách mé obavy trošku sklidnili,když šli do vedení. Avšak jeden gól to je skoro nic. Až v půlce druhé třetiny jim dali kluci dva góly ve dvouch minutách a byl klid. Vyhráli,postoupili.

Teď už tady semnou měli být do konce olympiády.

Jen co jsme se vrátili na hotel, čekala jsem až se tam objeví i kluci,což moc dlouho nebylo. Tak půl hodiny, kdy jsme byli s Markem na obědě.

,,Tohle byli bomby! Zítra proti Americe to musíte zopakovat." Doběhla jsem za nimi na pokoj cela vysmátá a oni na tom byli dost podobně.

,,To určitě jo. Ale dneska jsme ukázali že umíme hrat dobře i bez Jurajových gólů." Zasmál se Hrivik.

,,A taky máme skvělého brankáře že?" Naznal Čerešňák.

,,Nejlepšího. Navíc jsme se konečně sehráli a prostě jestli to takhle půjde i zítra, vyhrajeme jako nic." Mávl nad tím rukou Šimon který byl vedle mě.

,,Musíte se přes ně dostat a hurá do bojů o medaile, abych si ji neodvezla jenom já. To by nebylo úplně fajnové."

,,No slíbili jsme ti to,takže nám nic jiného nezbývá." Zamumlal Kňažko.

,,Američani mají mladý výběr, takže máme šanci. I když teda ten výprask co jsme dostali v červnu bolel, říkali jsme si něco podobného." Zakřenil se Gernát.

,,Tak to nesmíme zítra dopustit. Předvedeme to co umíme jako dneska." Pokrčil rameny Cehlárik.

,,Prostě tam vlítněte a nějak to dopadne. Tož vše co se týče mých rad, já hokej nehraju a nehrála jsem."

,,To bude velký v tom případě." Ušklíbl se Regenda. S nimi byla vždycky sranda a zůstala jsem u nich přes dvě hodiny a málem nestihla trénink co měl Marko naplánovaný. Udělala jsem si osobní rekord v převléknutí všech vrstev oblečení a běhu do tělocvičny z pokoje. Tak do dneška jsem to sice nezkoušela, ale pochybuju že by se mi to jindy povedlo rychleji.

,,Už jsem si myslel že přijdeš pozdě, to u tebe není normální totiž." Řekl mi Marko, když jsem doběhla do tělocvičny.

,,Já vím, byla jsem u kluků, pak si šla lehnout a usnula jsem u toho. Jsem docela unavená." Snažila jsem se to chytře obkecat.

,,Zase u kluků? No ale tak vyhráli, chápu. Avšak zítra nevím jak to bude s tím jejich zápasem. Ráno jdeme na led, takže má cenu tam jet hned potom?" Zeptal se.

,,Samozřejmě že má. Je to velice důležitý zápas a nechci tam chybět. Slibuji že odmakám vše co mám co nejlépe umím." Udělala jsem psí oči.

,,Dobře, stejně vím že by jsi mi nedala pokoj kdybychom tam nejeli, takže tedka můžeš v běhu pokračovat teda. Deset minut se rozběhej." Přikázal mi. Odmlouvat sem mu nemohla, to jsem riskovat nechtěla. Marko byl celkem hodný, byli jsme v té tělocvičně jenom hodinu, protože tam pak začali chodit jiní sportovci a ani jednomu to nebylo moc příjemné když nás tu bylo tolik.

Mnohem lepší bylo si zajít na večeři a pustit si už na třetí pokus ten seriál, který jsem měla v plánu zkouknout během olympiády,avšak zatím jsem nedokoukala ani jeden díl.

Asi by bylo lepší si ho už nepouštět, protože i tentokrát zamnou někdo přišel.

,,Už si pokročila ve sledování nebo jsi stále u prvního dílu?" Zajímal se Šimon.

,,Stále u prvního. Pravděpodobně to tady nedokoukám, nevadí." Pousmála jsem se.

,,A co tady vůbec potřebuješ?" Pokračovala jsem.

,,Nedošla jsi za námi na pokoj a to je nějaký divný když je půl osmé."

,,Jsem s vámi furt. I já sama toho mám dost a já nebyla zvyklá být mezi lidmi. Nikdy jsem se s nikým moc nebavila, vždyť to víš a teď najednou jste tu vy, je toho na mě už moc." Splácala jsem odpověď.

,,Jo, to jsi říkala. Promiň. Nějak nám to s kluky nedochází, bereme tě už jako členku týmu a ne samostatnou sportovkyni. Hlavně až za týden odjedeme, oddělíme se a to tady moc nikdo nechce. Dobře, máme mistrovství světa a zápasy kde se uvidíme, ale ty budeš někde úplně jinde v jiném prostředí a zase budeš svá."

,,Šimi věř mi že bych chtěla být s vámi, akorát to nejde. Proto začínám i chápat že s Jurajem z toho nic nebude. Jen jsem dostala svou první pusu a tím to skončilo. Prostě konec. Jste hokejisti já na to byla připravená." Šeptla jsem. Moc jsem tohle rozebírat nechtěla.

,,A co kdyby..." Odmlčel se.

,,Co?" Podívala jsem se na něj zmateně.

,,Kdyby tě nechtěl jsme tu hru proměnili v realitu?" Špitl a své rty jemně přiložil na mé...