Surprise

23.

,,Natyy, konečně!" Vykřikla mamka, když jsem se dostala ven a oni na mě netrpělivě čekali.

,,Co ti trvalo takovou dobu?" Zeptal se taťka. Chudáci už tu byli podle toho co mi psala mamka přes dvě hodiny.

,,Musela jsem na rozhovor a ještě na focení. Život olympijského medailisty není jednoduchý." Zasmála jsem se.

,,Dokázala jsi to. I přes to všechno co sis prožila, máš medaili z olympijských her, to je neskutečné. Děkujeme Marko." Začala mamka slzet,podobně jako já, když jsem se loučila s kluky.

,,Myslím že na tom nemám podíl jenom já. Dostala se do psychické pohody, a to je hlavní důvod toho úspěchu." Namítal. Přesně jsem věděla kam míří.

,,Jaké psychické pohody?" Nechápal táta a Marko na mě kývl abych to vysvětlila.

,,Našla jsem si kamarády a zapadla jsem mezi ně, konečně mě žádný kolektiv nevyčlenil, spíše mi výrazně pomáhali."

,,Budu hádat, že to jsou hokejisti..." Zamumlal táta.

,,Hádáš dobře..." Špitla jsem a sledovala jejich reakci, i když už to myslím dávno věděli.

,,Byla jsi s nimi asi hodně často viď? Už jsme si tu stihli přečíst jeden rozhovor." Pousmála se mamka.

,,Jo to je pravda. Hodně jsem se se všemi zblížila. Jsou to nejlepší lidi na který jsem kdy narazila."

,,Tak jen doufám že jsi se tam s nikým neseznámila o trochu víc a nezačala si s nějakým něco." Povyhrožoval mi táta. A je to tady...

,,Co když řeknu že jo?" Podívala jsem se na ně se strachem co udělají.

,,Cože?" Vykulili všichni tři oči.

,,Jo..." Kuňkla jsem.

,,Coo? Celou dobu jsi říkala jak to máš pod kontrolou a že by jsi nic takového neudělala. Je jedno jak moc se s nimi znáš, jsou to hokejisti." Začal vyvádět Marko. Přeci jenom to byla z velké části jeho chyba.

,,Vlastně to bylo hned od začátku trošku jinak. Ale já nechtěla,jen citům neporučíš."

,,Který z nich to je?" Zajímala se mamka, která ani nevypadala že by ji to vadilo.

,,No... Juraj." Prozradila jsem.

,,Tak to ne... Víš kolik holek po něm teďka jede?" Zvážnil táta.

,,Ty buď sticha." Napomenula mamka taťku.

,,Aspoň že on, máš rozum. Lepší tam nebyl a on není hloupý." Pokračovala mamka mým směrem. Ona z toho doopravdy měla radost?

,,Ještě z toho měj radost Lucko, víš co to znamená." Zabrblal Marko.

,,Juraj je slušný chlapec a má skvělé rodiče i sestru. Takže žádné připomínky k tomu vy dva mít nebudete." Zvýšila moje mamka hlas, vzala mě kolem ramen a vydali jsme se k autu. Ano, přesně taková byla povaha mé mámy. Většinou byla vysmátá a dělala si ze všeho srandu, ale když se jí něco nelíbilo nebo si na ni někdo něco dovolil, to byl oheň na střeše a ona tu hádku musela vyhrát ať se děje cokoliv.

,,Doma mi hezky povíš jak to celé bylo a až se Juraj vrátí na chvíli do Košic chci ho vidět." Usmála se na mě, když jsme byli skoro u auta.

,,S tím jsme oba počítali, neboj se nic. Jen se bojím teď táty a i Marka. Lhala jsem vám." Sklopila jsem zrak k zemi.

,,Si myslíš že my dva s tátou jsme něčím takovým neprošli? Já doma tajila rok že mám kluka a navíc jeho, atletického desetibojaře co bojoval dříve o reprezentaci."

,,Já vám to utajila tři týdny, i když dohromady jsme se dali až ke konci." Zasmála jsem se. To byla poslední taková klidnější část. Od návratu domů už tomu tak zcela nebylo. Musela jsem si  vybalit a také se konečně najíst našeho pořádného jídla. Proto mamka udělala Halušky a na potom Lokše. To byla super kombinace,avšak chybělo mi to. Přeci jen za celou zimu jsem též moc doma nebyla a tato jídla jen tak někde v Nizozemí neseženu.

A po jídle přišla taková ta u nás normální kecačka jak to tam vypadalo, co jsme dělali s kluky a podobně. Polovinu už věděli, tu druhou týkající se právě kluků ne. Mamka z toho byla úplně mimo, za to taťkovi to bylo zcela jedno co jsem s kým kde vyváděla.

Když jsem se po celém dní dostala na mobil, myslela jsem se že ho znova rychle zahodím. Měla jsem tam snad miliardu upozornění a zpráv, včetně těch od kluků. Asi deset z nich mě psalo jestli přeci jen nechci jet na to vítání do Bratislavy.

Dlouho jsem o tom přemýšlela, avšak přes půlku Slovenska se mi tam jet nechtělo a odmítla to.

Jako další věc co se mi často zobrazovala byl ten náš rozhovor z letiště, kde jsme stáli vedle sebe s Šimonem a Jurajem, jak tři tydýti a já vůbec vypadala jakobych v něčem jela a bylo mi vše jedno. Za další se na internetu objevovali fotky z toho našeho posledního loučení a některé mě znova udělali tu slzu na tváři.

Byla jsem bez nich pár hodin a už mi neskutečně chyběli.

Celé to vynahradil částečně můj velký kamarád Šimon, který se rozhodl mi posílat vše co dělají abych o něco nepřišla, takže když jsem na dvě sekundy vypnula mobil, měla jsem tam spam zpráv a videí. Chudák mobil to úplně vše nepobíral.

O moc lepší to nebylo ani když je čekala ta projížďka Bratislavou. Nemusela jsem jezdit takovou dálku a stejně jsem tam byla skoro s nimi.

,,Hele mám ti prý ještě vzkázat od tvého na půl manžela, že do Košic přijede o den dříve." Snažil se mi sdělit na tři pokusy Šimon a chvíli mě trvalo než jsem to rozšifrovala a přes ten všechen hluk to bylo špatně slyšet.

,,Tak mu hlavně řekni, ať se mi ozve kdy tu bude." Odpověděla jsem mu a Juraj byl rázem vedle něj. No už měli dost napito, takže to vypadalo zajímavě.

,,Někdy ve tři Bobi, škoda že tu nejsi, všem holkám bychom vypálili rybník naším vztahem." Smál se Juraj.

,,Času dost." Mávla jsem nad tím rukou.
Užívala jsem si to jakobych tam byla s nimi,až na to že jsem nebyla tak opilá, tolik alkoholu jsme doma asi ani neměli.

Avšak stále se mi jen potvrzoval ten jedem fakt, je to nejlepší tým na světě.