Surprise

7.

,,Naty tohle nejsi ty... Co se děje?" Zeptal se mě Marko, když jsem ráno na tréninku jezdila rychlá kola a časy byli dost pomalé.

,,Semnou? Nic? Proč?" Dělala jsem jakože nevím. Jak mu mám asi říct že mě vykolejil Slafkovský? To už by bylo moc složité vysvětlit.

,,Kolo máš za 33 sekund, to je pomalý čas i na pět kilometrů. Něco se dít musí, když si takto pomalá. Je to olympiáda Naty a já tě skoro nepoznávám. Formu jsi měla a ze dne na den se tolik nezhoršíš." Začal.

,,Já nevím co se děje, necítím se moc dobře. Chci tu zůstat co nejdéle a čekala jsem mnohem víc od sebe jenže to jaksi nejde." Postěžovala jsem si.

,,Chtěl jsem aby jsi odpoledne jezdila se Sáblíkovou,ale jak tě vidím, bude volněji, půjdeš do té posilovny co tam je aby jsi dělala i něco jiného. Musíš se dát dohromady."

,,Já vím..." Sklopila jsem zrak.

,,Ale jestli víš co se děje, můžeš mi to říct. Chci ti pomoc aby jsi aspoň tu pětku zajela dobře." Jo jasný,kdybych mu to řekla asi bychom odletěli domů hnedka.

,,Jo... Ale já to nevím." Pokrčila jsem rameny. Ještě jsem si odjela zbytek tréninku, který nebyl o moc lepší a měla klid. Do té doby než jsem na chodbě při cestě z oběda potkala kluky.

,,Naty,ahoj. Hele máš tak za hoďku čas? Nechtěla by ses stavit?" Houkl na mě Kňažko přes celou chodbu a já přikývla. Asi to není nejlepší nápad, ale já s nimi chtěla být. Třeba by mi to mohlo pomoc co já věděla.

,,Tak co ty? Už se připravuješ na útok na bednu aby jsi tu s námi zůstala?" Bylo první co jsem slyšela, když jsem přišla za nimi na pokoj přibližně po půl hodině, kdy byli už i oni po obědě.

,,Jasně že jo. Akorát mi dneska trénink vůbec nešel, nedokážu udržet koncentraci po celou dobu jízdy,ale to se nějak spraví." Mávla jsem nad tím rukou.

,,To jo, budeš chvíli s námi a všechny starosti z tebe spadnou." Naznal Rybár.

,,Jo,protože my žádné problémy nemáme, skoro. Abys tady ty pak nezůstala a my odletěli domů hnedka co to půjde." Zamumlal Gernát.

,,Tak to teda ne. Včera jsem si něco s těmito třemi dohodla." Poukázala jsem na Juraje,Šimona a Samuela.

,,Co jako?" Nechápali ostatní.

,,Když budu já na bedně, Vy budete taky." Pokračovala jsem.

,,Jo takhle. Tak to chci vidět, to jsou sázky tohleto." Zakroutil hlavou Čerešňák.

,,No tak potom co jsme předvedli s Němci... Celá olympiáda nás ale ještě čeká, třeba vyhrajeme. Nikdo nikdy neví. Třeba ta Kanada na mistrovství to bylo teda, celou základní skupinu to vypadá že hokej nikdy nehráli a pak bum, a vyhráli." Pokrčil rameny Cehlárik.

,,Třeba budete to samý, ale vám ještě ani ta základní skupina nezačala,času na sehrání máte dost."

,,No budeme hrát tak dobře až jim spadne aréna." Zasmál se Šimon.

,,A nebo,jestli Putin vyhlásí válku Ukrajině, půjde i na nás jestli porazíme Rusy." Přidal se Marinčin. Ti mají teda nápady...

,,Oh, chudák Čaputová." Politoval ji Kňažko. Ten jejich smysl pro humor byl teda něco. Chvíli pak ještě něco říkali o té situaci ve světě. Jak každý hrál jinde, bylo to zajímavé poslouchat. Já moc po světě necestovala a neměla jsem takový přehled.

Takže celou odpolední pauzu jsem strávila v diskuzy o tom jak to kde vypadá a jak si každý myslí jak to bude. Až jsem se začala obávat jaká ta budoucnost bude.

Jediný co jsem věděla že mě čeká je ta odpolední posilka a pak možná za dva dny ta pětka.

Marko ráno říkal že bude volnější trénink, ale ne nebyl. Spíš si myslim že jsem ho možná trošku naštvala tím jak teď závodím a trénuju,a proto si vymyslel nějaký série na nohy. A pak toho nemám mít plný zuby...

Strávili jsme tam dvě hodiny a pak jsme si sedli v šatně a začal říkat něco o dalším dnu. Upřímně já ho moc neposlouchala,protože mi bylo jasné že se u mě večer staví znovu. Moje myšlenky se nějak moc ubírali k hokeji.

Za prvé jsem tu chtěla zůstat s kluky do konce olympiády a nevěděla jsem jak to udělat, protože už jen za těch pár dní co jsem tu byla se mi s nimi líbilo a za druhé, nějak jsem nevyřešila to s Jurajem. Za celou dobu co jsem byla s nimi na pokoji, neřekl snad ani slovo. Jakoby já toho taky moc neřekla, ale on byl úplně mimo, jakoby tam ani nebyl. Přičemž on byl docela upovídaný dřív.

Když jsem přišla na pokoj, zavolala jsem domů rodičům. Chtěla jsem mluvit i s někým jiným než s Markem nebo kluky. A také jsem měla v plánu se mamky zeptat na to ohledně Juraje...

,,A mamii já mám takovou asi dost blbou otázku a neptej se mě proč se ptám,ale... nepamatuješ si náhodou jestli, když jsem se narodila, no, v nemocnici jestli nebyla nějaká paní Slafkovská." Vykoktala jsem nějak ze sebe.

,,Počkej... To je nějaký ten hokejista ne? Myslíš jeho?" Zeptala se.

,,No jo... Ale víš mě zajímá odpověď, jako jestli je to možné."

,,No jestli se jeho máma jmenuje Gabriela tak s ní jsme byli dokonce dva dny na pokoji než nás pustili domů. Byli jsme tam tři, ta třetí paní odešla ještě ten večer co nás dvě tam dali. A ten její malý Juraj měl problémy s dýcháním a plícemi, proto tam byli tak dlouho." Začala vzpomínat a na obrazovce jsem viděla jak se směje.

,,Juraj už není moc malý... Takže jsme spolu byli na pokoji?!" Došlo mi to co řekla. Tak to je hustý.

,,Jo, a copak tě to zajímá?" Mrkla po mě.

,,Jen tak, na internetu jsem o něm něco četla, tady je potkávám v jídelně a na chodbě, a když jsem to našla na googlu, došlo mi tohle. Ono po večerech je tu celkem nuda." Snažila jsem se to zakecat.

,,Tak kdyby jsi s ním mluvila můžeš mu to říct,ale je to hokejista, oni si tě asi moc nsvšímají že?"

,,Moc ne, občas mě pozdraví,avšak tam to končí." Zalhala jsem. Tak teď můžu celkem machrovat,ale abych teďka letěla třeba za Němcem a Kňažkem to určitě ne.

Někdy se to však může hodit...