Surprise

1.

Do Pekingu jsem přiletěla pouhé dva dny před prvním závodem. Ve čtvrtek, takže den před zahajovacím ceremoniálem.

Jen co jsem se svým trenérem Markem opustila letadlo byla jsem unešená. Od různých sportovců a těch co sem už přiletěli jsem slýchala že to tu na Čínu působí až moc mile, hezky a doopravdy olympijsky. Na letišti se o nás starali nějaké Číňanky se kterými mluvil Marko, protože já byla neschopná.

Nebo jakože spíš jsem ještě tolik neovládala cizí jazyk na to abych mluvila s někým kdo ho umí podobně jako já,protože jsme zrovna dostali holčinu která toho ze sebe též moc nedostala plynule anglicky.

Z letiště jsme se přesto dostali hodně rychle. Byla tu noc, autobusem jsme si to šinuli k naší týmové vesnici. No vesnici,bude jí obývat co jsem zjistila 26 slovenských sportovců, což je polovina a to je dost. Jenže jsou to jenom hokejisté a já.

Bohužel ostatní sportovci jsou jinde, což byla jediná věc které jsem se asi bála. Měla jsem tady být jediná holka mezi kluky a k tomu to ještě musí být hokejisté. Nic lepšího jsem si přát nemohla(myšleno ironicky).

Neznala jsem je, někteří se zdáli být fajn. Nic jsem proti nim neměla, ale většina mi už doma povyprávěla ať se od nich držím co nejdál. Jakoby si snad mysleli že já, taková trubka by za nimi lezla. To určitě.

Já budu ráda když si zvyknu na zdejší časový posun a nebudu si plést časy a vše stihnu, i když od toho tady mám svého trenéra Marka. Byl to takový můj opatrovník. Do dvanácti let jsem dělala atletiku, přesněji běh. Jenže můj zdravotní stav se tenkrát dost zhoršil a tak jsem si po jedné větší a doposud mé poslední operaci očí musela najít nový sport, protože mě nikde nechtěli. Báli se že bych jim dělala problémy. A tak nějak z nenadání jsem se přihlásila na krasobruslení, ano je to divné, ale vzali mě tam.

Jenže neměla jsem pro to jakýsi cit a hlavně rytmus a tenkrát si mě všiml Marko, bývalý reprezentant v této disciplíně. Nebyl nějak slavný, ale zkušeností měl dost. Dříve totiž vypomáhal i Martině Sáblíkové, České hvězdě. A tehdy i když trénoval ještě jednu holčinu se ujal mě.

Šlo mi to, později semnou začal objíždět evropské závody jak normální tak i pro postižené neboli takové ty paraolympijské. Měla jsem na to papíry, a upřímně všechno jsem v téhle kategorii vyhrávala a dopředu se počítalo s tím že sem do Pekingu pojedu, avšak jako paraolympionička.

Tyhle plány zhatila velká změna v mých 15 letech kdy jsem začala pořádně dospívat. Vyrostla jsem,přibrala jsem a nějakým zázrakem se mi zlepšil zrak i sluch. A to byl důvod proč jsem z této kategorie zrakově postižených musela odejít mezi normální závodnice.

Byl to těžký přechod. Ten rok jsem se nepohybovala moc vpředu a s Markem jsme moc nevěděli co dál. Celý trénink jsme pozměnili, Marko načerpal pár informací v Čechách aj v Nizozemí a letní příprava proběhla úplně jinak než jsem byla zvyklá. Chtěla jsem na olympiádu, proto jsem makala na 200 % každý trénink. A vyplatilo se, během úvodních dvou světových pohárů jsem se kvalifikovala sem, hned na čtyři různé vzdálenosti začínající na metě 1500 metrů a výš. Vytrvalost to bylo moje.

Moc lidí o mě nemělo páru a ani netušilo že někdo jako já, holčina z Košic ještě se svými zdravotními problémy je na olympiádě.

,,Takže Naty běž spát a zítra v devět na snídani, ať stihneme ještě poslední trénink v hale." Řekl mi Marko, když jsme se konečně dostali k pokojům. Nebylo to lehké se sem dostat, protože jsme se ještě museli akreditovat a vyplnit různé papíry. Tohle nám nikdo předem neřekl, takže radost z toho že jsme byli u hotelu dlouho netrvala a hodinu jsme ještě strávili v jedné kanceláři.
.
.
Ani nevím jak, v tom v čem jsem trávila celý let i den jsem usnula. Bylo toho hodně. A až po probuzení, v pět místního času,ach ten časový posun, jsem si pořádně uvědomila kde jsem.

Z postele jsem vystřelila a začala lítat po pokoji abych zjistila kde co je a vybalila si. Bylo to tu dost prostorné na mě, ale ono tady být skoro tři týdny bude zážitek.

Už po osmé jsem vylezla z pokoje a vydala se do jídelny, stačilo mi být tam v devět,ale já nevěděla kde ta jídelna přesně je,přestože jsem měla mapu. Mé orientační smysli byli taky dost dobré. Ale když jsem se v té mapě jaksi zorienovala a našla obchod pro nás olympioniky, měla jsem uchytný bod a do minuty byla v jídelně. Nebude to snad tak těžké něco tu hledat.

Nevěděla jsem jaké tu mají jídlo, někteří říkali že dobre, někteří že trochu horší, ale třeba bylo to mnohem lepší jak naše školní jidelna v Košicích kde jsem teďka byla na střední.

V jídelně bylo hodně lidí, z různých států a proto jsem byla úplně unešená když tam přišli Kanadští hokejisté a další dobří krasobruslaři či shorttrekaři. Nebyla jsem zvyklá na takovouhle společnost. A to nás večer čekal ten zahajovací ceremoniál.

,,Ty už jsi tady? Výborně,takže na stadion můžeme jet ještě dřív. O půl desátý venku." Vyrušil mě z mého přemýšlení Marko. Přemýšlení... koukala jsem na ty Kanaďany jak na svatý obrázky. Byli docela pěkní.

Nebyla jsem v tomhle uplně profík, jakmile se v mé blízkosti objevili hezcí kluci byla jsem mimo. Záviděla jsem holkám které už měli vztah. Já doposud žádný neměla. Nedivím se, má porucha sluchu a zraku, k tomu rovnátka, jsem docela tichá... Jinak sama sebe soudim jako hezkou holku, ale kdo mě znal, veděl co mám za problémy a nechtěl se do nich zamotat. Jediný odvážný byl Marko.

Když jsem vyjela výtahem do našeho matra, vyskytl se mi pohled na druhé straně na pár našich hokejistů. Dělala jsem že tam nejsem a co nejrychleji zmizela do pokoje, který byl od výtahu jenom asi pět metrů. Viditelně se někam chystali, proto si mě nevšimli,což byl jenom dobře.

Já na tom byla podobně, už o hodinu déle jsem se objevila před národní rychlobruslařskou dráhou a byla celkem natěšená na první trénink zde. Krom závodů a soustředění v cizině jsem se na velkém ledovém ovále moc nepohybovala. Pokud jsme trénovali na hokejovém stadionu v Košicích a nebo jezdili do Špišské Nové Vsi kousek od Košic na shorttreckařskou dráhu. Více přípravy proto pokud to bylo možno probíhalo venku.

,,Hele po menší domluvě budeš dneska bruslit s Martinou. Važ si toho, je to kvalitní trénink na 3000 zítra. Okoukni její styl jízdy a taktiku. Sice ty máš radši tu patnáctku,ale zítra už můžeš ukázat co v tobě je." Přišel zamnou Marko do šatny s touto pro něj skvělou zprávou. Ne že já bych z toho byla nadšená,ale Martina byla dvakrát starší jak já, byla to ikona rychlobruslení a přišlo mi trapné abych jí zdržovala někdo jako já.

Už párkrát jsme spolu byli v létě nebo se bavili i tuto sezónu před závody, ale já si stále připadala otravně, přičemž ona se na mě hned od začátku usmívala.