Surprise

21.

Byl tu poslední den celé olympiády a s tím i závěrečný ceremoniál. Uteklo to neskutečně rychle. Těch přibližně 18 dní se stalo minulostí a čekal nás poslední. Možná by se dal počítat ještě zítřek, avšak to už jsme měli v osm ráno odlétat.

Ráno jsem se vyhrabala z postele celkem brzo a napsala Jurajovi,jestli nechce jít ven až se probudí. Čekala jsem,že odepíše třeba až za hodinu,avšak po pěti minutách mi přišla kladná odpověď.

,,Ahooj, co se děje,že jsi mi psala takhle brzo ráno?" Pozdravil mě,když jsme se oba přichystali a on už na mě čekal.

,,Je to poslední den tady,a tak mě napadlo tohle. Se zbytkem kluků ještě budeme oba,ale takhle o samotě nás mockrát nenechají." Objasnila jsem mu.

,,To je pravda,hlavně Šimon a Kňažo nás nenechají. Ty si nás hlídají tolik,že to ani nejde k něčemu přirovnat. Možná jen,kdyby tak dobře hráli i hokej jsou nejlepší hráči světa,nemyslím to však špatně." Uchychtl se.

,,To by jste místo bronzu měli zlato. I když to by nebylo zase fér. Takhle máme všichni jeden bronz."

,,No a kdyby jsi vyhrála zlato,tak mi ho vyhráli taky. Za čtyři roky se musíš víc snažit." Naznal. No tak to chci vidět jak za čtyři roky budu znova na bedně. Teď to byla podle mě pouhá náhoda a navíc nikdo neví co za ty čtyři roky bude.

Procházeli jsme se venku asi půl hodiny a něco málo si o sobě řekli. Ačkoliv se známe jakoby už od narození a tady jsme spolu byli tři týdny, moc jsme toho o sobě nevěděli. Hodně věcí co jsme si řekli jsme o sobě ani netušili.

Když nám byla zima,zašli jsme do jídelny na poslední snídani tady a oba dva jsme si dali něco sladkého. Teď už jsme mohli, nejbližší závody nebo zápasy nás čekali oba za dlouho.

Zbytek rána jsem se válela v posteli a později si začala balit a u toho zavolala rodičům kdy asi budeme v Bratislavě, aby mě mohli čekat.

Na chvíli se u mě stavil i Marko, a něco mi říkal, vysvětloval a tak, avšak moc jsem nevnímala o čem. Myslím že říkal něco o dalších závodech a o tom co jsem předvedla tady.

Moje myšlenky byli úplně jinde než někde na rychlobruslařské dráze jak si asi myslel když mi to říkal, po obědě jsem měla jít za kluky a přemýšlela jsem co budeme asi dělat tentokrát.

Jen co jsem za nimi přiběhla z oběda, odpověď se mi dostavila, hráli zase Fifu. No že mi to nebylo jasný co budeme dělat.

,,Natka přišla. Teď už chybí jen ti čtyři co jsou u trenérů. Půjdeš hrát s námi?" Všiml si mě Gernát.

,,Asi jo." Přikývla jsem.

,,Tak co Slafkovská, už jsi připravená na návrat domů? Budou tě hezky vítat na letišti s námi." Zazubil se Šimon a Juraj do něj strčil aby se sklidnil.

,,Joo, a ne že nám utečeš. Vyfotíš se s námi, uděláš nějaké rozhovory, jsi na půl členka týmu, tak si nemysli že přiletíš a pojedeš domů." Začali mě poučovat jak to bude.

,,Cože? Ale na žádné náměstí s vámi teda nepojedu. Na letišti to ještě přežiju a obětuji se pro vás,ale nějaké opíjení si nechte pro sebe."

,,Dobře, to už nám bude asi jedno, avšak lidi musí vidět jak velká si naše kamarádka. Aby jsi nebyla neustále schovaná a stydlivá jako jsi." Pousmál se Pospíšil. Jo tak to je super, z ničeho nic se mám jako začít chovat na to že jsem olympijská medailistka? To asi úplně nepůjde.

,,Jo, a jestli najdeš na ty oslavy na náměstí kvůli jedné drobnosti, neboj my ti Juraje pohlídáme aby ti neutekl za jinou." Ujistil mě Kňažko. On doopravdy přišel na ten důvod proč tam nechci?

,,Ajoo to bude beztak kvůli tomu, bude tam hodně holek." Přikyvoval zbytek.

,,Hej já nejsem tolik žárlivá. Asi. Jen to není nic pro mě nějaké oslavy." Pohodila jsem rukama a radši zapnula na mobilu tu Fifu.

,,Naty my už tě trochu poznali. Neboj o nic nepřijdeš ani tak, klidně si buď někde doma v Tatrách, my tě budeme spamovat videii a fotkami." Sdělil mi Cehlárik. Tak to si to doma celkem užiju bych řekla.

,,Tak to vám předem děkuji." Snažila jsem se znít mile, akorát když jsem si představila kolik toho budu mít v těch zprávách...

,,Neříkala jsi to ironicky že ne?" Ždouchl do mě Šimon.

,,Samozřejmě že nee." Protočila jsem očima. Třeba tohle bych ještě před měsícem neudělala, chovat se takto. Vůbec kdyby byli okolo mě tihle kluci, ale dost se toho změnilo za tu dobu.

Celé odpoledne jsme nestrávili jen hraním Fify, zkoušeli jsme i nějaké novější hry pro mobil a u toho kecali, takže jsem se tady v poslední den olympiády dozvěděla další nové věci a drby, o kterých jsem neměla ani tušení. Asi začnu sledovat doma více hokej, abych se dokázala více dostat do situace kluků.

Ten náš debatní a hrací kroužek jsme rozpustili o něco dřív než jsem si myslela, protože nekteří kluci si museli zabalit věci a navíc nás čekal ten závěrečný ceremoniál. Jediné štěstí bylo, že vlajkonošem nakonec určili Petra Cehlárika a ne mě. Marko mi něco říkal že se mezi námi bude vybírat, a naštěstí vybrali jeho. Nedokážu si představit sebe s vlajkou teda.

Celé to mělo začínat jako minule v osm, jen tentokrát jsem si při cestě busem vlezla dozadu autobusu a sedla si vedle Juraje. To bych před těmi třemi týdny zajisté neudělala.

Jako při zahajování to byla jedna velká nádhera co si budeme, nejlepší asi bylo, když jsme všichni sportovci ze všech zemí světa byli na té velké ploše a dělali tam kraviny a fotili se. Jeden z nejhezčích momentů života.

O něco smutnější už bylo zhasínaní olympijského ohně a taky ty dlouhé proslovy těch výše postavených lidí. Dolehlo to na mě.

Je konec.

Nikdo nevěděl co bude dál, každý se měl vrátit do svého klubu ke svým vlastním povinnostem.

A to mě rozesmutnilo. Juraj si toho všiml a alespoň mě obejmul, avšak to mi moc tentokrát nepomohlo.

Nechtěla jsem domů, ne po tomhle všem co se tu stalo.