Surprise

9.

Večer jak bylo jaksi domluveno se pro mě stavil Němec s Kňažkem a zatáhli mě na pokoj vedle k Cehlárikovi. A jako bylo ve zvyku začali jsme řešit úplné kraviny a u toho hráli Fifu na mobilu. Teda kluci ji hráli,já ne.

,,Zítra to tam všechno rozbijeme jako já právě tady tu legendu Regendu." Zasmál se Juraj,když porazil v té Fifě zmiňovaného Pavola.

,,Tak to bych bral." Přikývl Gernát. No já nikoho rozbíjet nechtěla, mě by stačilo kdybych dojela do desítky. Avšak já v tuhle chvíli byla ráda, když jsem viděla jak Juraj mluví s kluky už normálně. Možná by si mohl promluvit semnou, ale to je asi moc naivní.

Tyhle myšlenky jsem rychle zahnala a snažila se soustředit na ten závod. No že by to byla nějaká extra příprava to zdaleka ne. Byla jsem utahaná jako kotě a necítila jsem se vůbec dobře. Už při ranním běhu mě neskutečně bolely nohy, to bude tím že jsem se včera neprotáhla jak jsem byla s kluky. Super.

,,Tak co jste ready for olympics?" Zašla jsem po obědě za kluky. Bylo mi jasné že jsou vedle u Gernáta, bylo to dost přes stěnu slyšet.

,,Naty? Jo no asi jo." Lekl se mě Kňažko.

,,Bude to boj, docela jsme začali být nervózní." Zamumlal Cehlárik.

,,Je to na vás vidět,ale s tímhle přístupem asi nevyhrajete. Musíte se trochu schopit a rozdrtit je." Chtěla jsem je namotivovat.

,,O to se neboj, ono to z nás spadne a to budeme lítat že nás ani Ramsey nepozná." Ujišťoval mě Marko Daňo.

,,Jo, nezapomeň se koukat jak hrajeme. Abys o něco nepřišla." Mrkl po mě Čerešňák.

,,Řeknu Markovi ať mě to hlídá i během závodu, teda budu se snažit aby to tak bylo."

,,Ajoo ty jedeš vlastně. Dneska musíš urvat medaili." Naznal Gernát.

,,To určitě ne." Špitla jsem.

,,Ale joo, pojedeš bomby pecky rakety!" Popohnal mě Šimon.

,,Přesně tak, hodně štěstí ti přejeme." Usmál se na mě Juraj. Jo tak to mě stačilo a radši jsem odešla zpět. Bylo hezké že mi fandí,ale upřímně mě to docela stresovalo.

,,Poslední závod, seš připravená?" Přivítal mě u autobusu Marko. Ne nejsem,nejraději bych odjela už teď domů...

,,Já nevím. Nejspíš jo." Pokrčila jsem rameny.

,,Jak nejspíš? Naty dneska jim ukážeš. Nejede vás tolik, na desátý místo máš velkou šanci."

,,Já vím." Nepatrně jsem přikývla a už chtěla mít klid. To tady ode mne každý čeká v 17 prostě že něco vyhraju? Jako pro mě byl úspěch se sem vůbec dostat.

Závod začínal hodně pozdě, takže až v šest jsme mohli poprvé na led. Takticky jsem se vydala hned za Sáblíkovou na trať abych měla menší klid a zároveň věděla jak na tom jsem. Když to viděl Marko,podle výrazu se divil,ale zároveň byl beztak rád.

Los mi vybral hnedka druhou rozjížďku společně s jednou Polkou a mě hned bylo jasné, že to bude zajímavé. Času na rozcvičení jsem měla dost a ještě si promluvila s Martinou jak přibližně pojede. Její zkušenosti se mě na téhle trati budou hodit.

Uteklo to všechno strašně rychle až jsem najednou byla na startu. Všechno mě zase bolelo,jako obvykle a jet pět kilometrů se mi doopravdy nechtělo. Nějak jsem doufala že to ze sebe setřesu a závod rozjela dost rychle, třeba to dneska vyjde že se rozjedu a nepojedu ztuhlá... Ano nějak takhle vypadají moje myšlenky během závodu, většinou se ani nesoustředím jak jedu a přemýšlím nad tím co se kdy stalo.

A někdy před půlkou mi došlo že já zapomněla na kluky! A já jim říkala že se na ně budu koukat celou dobu, nepovedlo se to. Taktéž jsem si všimla ještě že ta Polka je daleko zamnou, což mě zarazilo,no přesto jsem zrychlila co to šlo.

Neměla jsem moc s kým svůj čas srovnávat a jediný co jsem od Marka slyšela je že jedu skvěle a ať zrychluji a kousnu se. Snaha byla,avšak jak jsem napálila ten začátek,měla jsem pocit že zpomaluju a každý metr bolel čím dál tím víc. Byla to neskutečně dlouhá trať ta pětka. Nevěděla jsem kolik kol mám za sebou a dost se mi ulevilo když zazvonil zvon a já ten ovál jela naposledy. Marko si mezitím mohl vyřvat hlasivky a já začala uvažovat nad tím jak asi hrajou kluci.

Tahle starost ze mě spadla,když jsem protnula tu cílovou čáru, konečně! Poslední závod byl zamnou a já s neskutečnou bolesti nohou sjela mimo dráhu.

,,Natyy, co jsi to předvedla?" Čekala mě u kraje Martina, když se sama rozcvičovala. V tu chvíli už jsem byla schopna zastavit.

,,Co by? Jelo se mi špatně, jako minulé závody, nevím co semnou je." Postěžovala jsem si.

,,Špatně? Zlepšila sis svůj nejlepší čas o víc jak 15 sekund." Chytla mě za ramena.

,,Cože?" Nechápala jsem a podívala se na výsledkovou tabuli. Měla jsem čas 6:50:09. Ono to bylo pod sedm minut? A o tolik? Tak to nee...

,,Jak?" Bylo jediné na co jsem se zmohla. Tak ať tohle dopadne jakkoliv je to bomba. Kdybych možná nebyla tak unavená mám z toho o dost větší radost, avšak já dojela na lavičku, popadla mobil a začala hledat jak hrajou kluci. Už dohráli a žádný zázrak to nebyl. Prohráli 6:2 s těmi Finy. Akorát mě zarazila jedna věc. Oba góly dal Juraj. Tak co se to dneska s námi oběma děje?

,,Co tady koukáš do mobilu? Vypadáš jak kdyby ti to bylo jedno. Dneska jsi se konečně ukázala, ačkoliv ještě nevíme co z toho bude." Objevil se předemnou Marko a já si všimla že už se jede další jízda, tentokrát v ní jela ruská favoritka Voroninová a tato jízda měla ukázat jaký čas jsem zajela já, jestli dobrý nebo takový průměrný.

,,Nějak mi to nedochází a navíc nechci domů." Odpověděla jsem s klidem.

,,Je šance že domů nepojedeme po tom co jsi teďka zajela. Tak se raduj,směj se, užívej si to že tu jsi."

,,Dobře, převléknu se a jdu fandit Martině a trošku tady nakazím všechny dobrou náladou." Pousmála jsem se už o něco veseleji. Tohle byl sen pro který já žila a začala mít následně ze všeho radost. Především když jsem viděla že Voroninová zamnou byla s velkou ztrátou šesti sekund. Po ní měla jet právě Martina. Přála jsem ji medaili, a to přestože by měla být v tom případě předemnou. Začátek měla pomalejší než já, avšak následně se mému času vyrovnala a neustále to bylo o setinách. Jeli jsme úplně stejně a já se u trati dost klepala. Hlavní důvod jsem nevěděla.

,,Tohle není možný!!!" Vykřikla jsem když Martina projela cílem. Na setinu jsme měli stejný čas. Pro obě to také znamenalo jediné, budeme nejhůře páté. Tak to ne.

Nějak se mi tomu nechtělo věřit. V tu chvíli kdy startovala předposlední dvojce už jsem byla mimo jen z toho jak vysoko budu a to zdaleka nebyl konec. Po pár minutách se u nás s Markem objevila Martina, prohodili jsme pár dlouho jak je tohle možné a sledovali závod. Norka nám nestačila, zbývali poslední dvě holky. Nizozemská raketa Schoutenová a s ní Italka. Nervózně jsme s Martinou seděli vedle sebe, teď se bojovalo o medaile.

,,Italka tuhne... Poslední dvě kola." Špitl Marko. A doopravdy, Italka dojela skoro dvě vteřiny za námi a přestože Schoutenová vyhrála s velkým náskokem. Já a Martina jsme se mohli radovat.

Sen se stal zkušeností,mám olympijsou medaili!