Surprise

4.

Další den mě čekalo volno a jediné co jsem dělala byla návštěva arény abych se podívala na závod na 5000 metrů kluků.

Za to třeba ty tři šašci nebo nevím jak je nazvat jsem potkala ráno na snídani. Oni toho taky měli dost, protože měli zítra hrát přípravný zápas proti Německu co jsem si našla. Takže jsem si myslela že dnes budu mít klid a volno.

No nepotvrdili mé očekávání a nenechali mě odpočívat jak jsem měla od Marka nařízeno.

,,Natkoo, seš tu?" Zaťukal mi někdo z nich na dveře, někdy okolo osmé večer.

,,A kde bych měla být?" Zvedla jsem se neochotně z postele a vykoukla ze dveří kde stál Juraj se Šimonem.

,,Copak chcete?" Zajímala jsem se.

,,Nechceš jít s námi na pokoj, pokecat a tak. Víš tak trochu jsme se prořekli že se s tebou bavíme a někteří kluci tě chtějí taky poznat." Zazubil se Šimon jakoby nic.

,,Cože? No dobře půjdu,ale já nejsem moc takový kolektivní člověk..." Začala jsem.

,,Nevadí, my ti nic neuděláme." Uklidňoval mě Šimon.

,,Ty máš rovnátka?" Řekl z ničeho nic Juraj, který byl celou dobu potichu.

,,No joo..." Kuňkla jsem a vešli jsme do nějakého pokoje,nevěděla jsem koho byl,ale byl stejný jako můj, jen tu bylo o dost víc kluků, spíš mužů.

,,Tak jste ji sem dotáhli chudinku?" Zasmál se Cehlárik, jen co jsme vešli.

,,Mě to nevadí..." Namítla jsem a snažila se zjistit kdo tu vše je. Bylo nás tu asi 10. Naštěstí to teda nebyli zdaleka všichni, avšak už teď jsem byla nervózní.

,,Ne? Tak to je jenom dobře. V tom případě s námi ráda půjdeš hrát nějaké hry že?" Usmál se Kňažko, který seděl pod oknem společně s Rybárem.

,,Záleží jaké." Sedla jsem si na postel, kde mi kluci udělali místo.

,,No já mám nápad." Ozval se zamnou Martin Gernát. Připojil si mobil k televizi, kde se ukázala nějaká hra. Chvíli mi trvalo než jsem pochopila o co se jedná, ale bylo to jednoduché. Každý se měl pokusit něco namalovat a zbytek to bude hádat. Čekala jsem že vymyslí něco víc,jak to říct, uchylnějšího?

,,Tak to bude určitě Pavol,který sem jít nechtěl!" Vykřikl Miloš Roman když jsem plavala někde ve svých myšlenkách a ani si nevšimla že už začali.

,,Nene to bude ten Harry Styles!"

,,Spíš koště na podlahu."

,,Beztak to je Čaputová." Začali se překřikovat. Ten obrázek nebyl nic moc, takže na to sedělo snad vše co řekli.

,,Co myslíš ty Natko?" Ždouchl do mě Juraj.

,,To bude... Harry Styles, má to takové to oblečení co on nosí." Zamyslela jsem se.

,,Je to on no... Jsem myslel že vás nenapadne." Přikývl Gernát a mobil podal Cehlárikovi.

,,To budete teďka koukat..." Začal něco kreslit a každý jsme koukali nechápavě na televizi.

,,To je dinosaurus ne?" Hádal jako první Šimon a Cehlarik zakroutil hlavou že ne, přitom to bylo úplně jasné.

,,Tak přesněji to je asi T-rex." Pokrčil rameny Hudáček a Cehlárik tomu dinosaurovi domaloval hokejku a puk.

,,Tak tohle jsem beztak já." Zahuhlal Juraj. V tom měl prý pravdu, je to nějaká jeho nová přezdívka co se začala šířit někde na internetu. Dino... Ale tak nějaké fanynky které mu to vymysleli měli pravdu,měl dva metry a byl hodně vypracovaný.

Tu hru jsme hráli něco málo přes hodinu a řada na kreslení přišla i na mě. Nic extra mě nenapadlo a tak jsem se snažila namalovat dvě fialky se zbraněmi, hůlkami a lyžemi. Bylo to docela vtipné,ale myslím že méně než Kňažkův Robert Fico(slovenský premiér).

Akorát já měla po příchodu na pokoj docela problém. Nebo ne vyloženě problém,ale jak jsem si nevzala mobil hledal mě Marko. Jen co jsem si zprávy přečetla letěla jsem za ním na pokoj. Nevěděla jsem však co mu říct a jak se vymluvit. No víš já byla hrát hry s hokejisty. Asi by mu to nevadilo,ale dvakrát nadšený by určitě nebyl.

,,Natyy. Já už se bál že se ti něco stalo." Otevřel dveře a byl podle výrazu dost rád že mě vidí.

,,Nene, já jenom usnula. Ten časový posun je furt takový... A na mobilu mám vyplá upozornění a znáš mě,já když usnu, jen tak se neprobudím." Začala jsem vymýšlet výmluvu.

,,Já si to myslel že spíš,i když napadlo mě jestli se ti i něco nestalo, protože usnout v tom hluku co jsem slyšel na chodbě od těch hokejistů. I když na pokoji to slyšet není to je pravda."

,,Jo? No já nevím, já nic neslyšela." Dělala jsem jakoby nic a poté mi ještě Marko řekl jak to bude zítra. Čekala mě 1500 na kterou jsem se celkem těšila, protože jsem v říjnu na ni zajela své dva nejlepší výsledky ve světovém poháru. 7.a 9. místo.

Takže jsem od sebe samotné čekala celkem hodně.

Na snídani jsem se potkala s našimi hokejisty. V tu dobu kdy já měla být na svém závodišti, měli hrát přípravný duel s Německem. Moc jsme spolu mluvit nemohli,ale aspoň jsme si popřáli hodně štěstí vzájemně.

Od té chvíle už jsem měla jiné starosti. 1500 jezdilo více závodnic, takže než jsem se já dostala na start, tak deset holek už bylo v cíli. Nebyla jsem tak nervózní jako při svém prvním startu tady,ale že bych byla nějaká uvolněná a nabuzená to také ne.

Svou Japonskou soupeřku jsem sice těsně porazila,ale nejelo se mi moc dobře. Nevěděla jsem proč, od startu jsem měla pocit jakobych už za sebou měla snad pětku a nohy ne a ne se pořádně rozjet. Byla jsem z toho zklamaná.

Do tohoto závodu jsem šla s tím že chci být do patnáctého místa a splnila bych si tak jeden velký cíl. A to jsem v duchu i doufala v top desítku. Nepovedlo se to. Mé konečně 18. místo nebyl sice žádný propadák,ale bylo to horší jak 3000 což jsem nečekala.

Ale nakonec jsem v tom našla pár pozitiv, spíš je tam našel Marko, když viděl že jsem zklamaná.

Stalo se stalo,nikdo s tím už nic neudělá...