Surprise

11.

Mezitím co kluci hráli svůj druhý zápas tady, mě čekal ten medailový ceremoniál. Byla jsem z toho všeho stále taková nesvá,avšak zároveň se hodně těšila. Jen co jsem vystoupila z autobusu hnala jsem si to za Martinou, protože Marko tam být nemohl a musel odejít jinam a sama bych se tam asi dost bála.

Na řadu jsme přišli asi po deseti minutách co jsme tam stáli a já se stejně jako o den dříve neskutečně klepala. Tohle všechno bylo neuvěřitelné. Sice nehrála naše ani Česká hymna,ale stát tam,dostat medaili a koukat na svou vlajku jak stoupá po tyči nahoru je snad to nejlepší co jsem do teď zažila. Jen jedna věc byla lepší, Jurajův polibek.

,,Tak a už ji mám taky. Ale je nějaká těžká." Zasmála jsem se,když jsme odešli ze stupňů a měli všechny ty fotky tam už za sebou.

,,V Korei měli ještě těžší,ale každá olympijská medaile se počítá, vůbec když tohle je tvá první." Odpověděla mi Martina.

,,Kdo ví, třeba i poslední. Ale tuhle už mi nikdo nevezme." Vzala jsem si ten svůj bronz do ruky a začala si ho prohlížet.

,,To neříkej, v 17 sis rozjela kariéru skvěle."

,,Já vím, doufám že to tak půjde i dál..." Špitla jsem. Veselá nálada mi možná už trošku spadla, kluci totiž prohráli i zápas se Švédy. Jediný co jsem brala jako pozitivum bylo že se trefil Juraj a vypadalo to jakou super formu má.

,,Naty ukaž jak vypadá." Přišel za námi Marko a s ním trenér Martiny Novák.

,,Máte ji obě stejnou?" Zajímal se právě Novák.

,,Nejspíš jo." Začali si je prohlížet a poté už jsme odjeli zpět no hotel.

,,Vy jste teda nenápadný kluci." Zasmála jsem se,když Marko zmizel ve svém pokoji a o pět pokojů vedle od mého jsem viděla vystrčené hlavy ze dveří jak mě sledovali.

,,My? Ona nás vidí co?" Reagoval na to podle hlasu asi Cehlárik.

,,Ne ty tydýte,proč by to asi jinak říkala." Rozhodl se z toho jejich úkrytu vystoupit Hudáček.

,,Koukejte co mám." Vytáhla jsem z kapsy krabičku kde byla medaile a vytáhla jí ven.

,,Ukaaa!" Zakřičeli, a když jsem si uvědomila že asi pět metrů ode mne je na pokoji Marko letěla jsem za nimi.

,,Co děláš?" Smáli se mi.

,,Ječíme tady na celou chodbu a trenéři jsou na pokoji,hlavně ten můj. Nepotřebuji aby věděl že tu s vámi takto dělám blbiny." Objasnila jsem jim.

,,No a co Bobino ty seš náš bronz, spíš zlato." Zahyhňal se Kňažko.

,,To je jedno už, nikdo mě zatím nezakázal tu s vámi být. A navíc už jsem olympijská medailistka, můžu si vyskakovat." Pokračovala jsem.

,,Právě, takže nám ráda budeš zlepšovat náladu po zápasech a vlastně už tam můžeš i chodit se podívat." Zamumlal Regenda.

,,Jo, pořádně nám zafandíš a třeba už vyhrajeme." Přidal se Čerešňák.

,,Hrajeme s Lotyši sakra, jestli ani je neporazíme jsme v prdeli." Pohodil rukama Juraj.

,,Tak když budeš sázet góly jako do teď vyhrajeme všechny zápasy na které si vzpomeneme." Ždouchl Šimon do Juraje.

,,Budu se snažit."

,,Ne že se budeš snažit, musíš, jinak nevyhrajeme tuhle medaili." Ukázal Daňo na krabičku kterou měl Rybár.

,,Ach,tohle bych chtěl taky mít." Povzdychl si Rosandič.

,,Stále můžete..." Naznala jsem a další hodinu jsme si ještě povídali. Než jsme začali být dost unavený a každý se raději vydal na svůj pokoj.

Teďka mě čekalo několika denní závodní volno, já si myslela že toho dělat moc nebudu,ale Marko mě vyvedl z omylu. Mezitím co já byla večer u kluků, on vymýšlel ten plán.

Ještě že byl tak hodný a dal mi ho abych si tam kdyžtak něco málo upravila. No... především šlo o ty zápasy kluků,které jsem už chtěla vervomocí vidět.

,,Vualaa, jsi tu? Asi jo co?" Zaťukal mi na dveře Šimon.

,,Šímo kde bych asi byla? Dneska mám volno a nikam jsem jít nechtěla." Odpověděla jsem mu.

,,Co já vím, nějak jsem věřil že sem už došel jak mu říkáme ten sněhulák..." Vypadlo z něj.

,,Juraj? Ten dělá jakože mě nezná..."

,,Všiml jsem si, teď se baví víc s ostatními než s námi. Ale jakože někdy by za tebou mohl přijít." Zahuhlal.

,,Máte teďka odpoledne nějaký trénink nebo tak?" Změnila jsem tak nějak téma.

,,No až večer,proč?" Nechápal.

,,Že by jsme se šli projít ven, jestli chceš? Můžeme si popovídat a tak..." Navrhla jsem.

,,Ok,mám říct Kňažovi nebo ne? Spíš ne..." Usmál se a za pět minut už jsme byli oba oblečení do té zimy co venku panovala.

Moc jsme nevěděli kam jít, tak jsme si zašli pro kafe do jídelny a procházeli se venku, kde jsme následně zakotvili na jedné lavičce. Musím uznat dobře se s ním povídalo a navíc jsem cítila že se mu dá věřit.

,,...Proto jsem radši zůstal v Nitře, nebylo by nejlepší jít za oceán nebo jako Juraj do Finska..." Smáli jsme se oba dva, když mi říkal jak jednou mluvil anglicky v jednom rozhovoru a totálně to podělal, protože nevěděl ani na co se ho ptají a on nevěděl co odpovídat.

,,To já to předevčírem prý taky zabila co mi říkal Marko, oni se mě ptali jestli se se Sáblíkovou bavím nějak víc a já jim řekla že je škoda že tu medaili nevyhrála jenom ona, chtěla jsem říct že ji tu medaili přeju a dělit se o ní s ní je čest."

,,Vždyť to není vůbec podobný sakra." Divil se.

,,No jo, já za to nemůžu,  do 12 jsem neuměla ani slovo anglicky, protože jsem se učila německy, pak jsem začala mít ve škole hodiny a i doučování." Vysvětlila jsem mu.

,,To já byl na tom asi lépe."

,,Jejda..." Pokračoval hnedka dál a já netušila ani trochu proč to řekl.

,,Co je?" Zmateně jsem se na něj podívala.

,,Támhle je Juraj a kouká na nás..." Poukázal k jednomu domu asi 200 metrů od nás.

,,Tak to se ta situace mezi námi asi nezlepší..."

,,Teď si zase bude myslet bůh ví co mezi námi je, protože on nepochopí že jsme pouze kamarádi a rozumíme si." Zamumlal. Tím ve mě zasínala čím dál tím více naděje že by mezi námi něco mohlo být...