Surprise

26.

Druhý den mistrovství začínal tou kratší tratí, stejně jako den předešlí,avšak dneska jsme měli jet v součtu 6,5 kilometru během asi tří hodin,což bylo hodně. Teda tu poslední pětku mělo jet jen několik nejlepších, ve kterých jsem zatím byla. O osudu toho celého se mělo rozhodnout při 1500.

Ta mi na začátku sezóny šla skvěle, avšak na olympiádě tomu tak nebylo, nevěděla jsem co od sebe teď čekat. Své obavy jsem nejdříve chtěla říct Martině, avšak ta sama nebyla teď na postupových pozicích a řešila svůj výkon, takže mi pomohli kluci. Bylo mi jedno že do tohohle sportu tolik nevidí, stačilo mi že si mě poslechli a to mi pomohlo.

Bylo to na mě znát, byla jsem uvolněná a kam se hrabali výsledky z olympiády.. Tam jsem byla na této dráze někde osmnáctá a tady jsem byla o čtrnáct míst výše! Ano 4. Závod od závodu to bylo lepší a já nevěděla čím to bude. Přeci jenom za všechno kluci nemohli ne?

,,Ty seš teda kometa. Mám z tebe radost." Chválil mě Marko, když jsem chtěla sdělit své dojmy klukům.

,,Já jsem průběžně 5. Tomu moc nevěřím. Vidíš a ačkoliv neustále koukám do mobilu, jsem tam kde jsem. Je to neuvěřitelné." Špitla jsem.

,,Ať už to dopadne jakkoliv, tu pětku nemusíš hrotit. Dokázala jsi toho neskutečně dost během této sezóny, kdyžtak nebuď zklamaná."

,,Udělám všechno co budu moci. Na medaili mám malou ztrátu, kdybych zajela podobně jako na olympiádě..." Začala jsem.

,,Tohle si nepouštěj do hlavy. Zavolej si klukům a při závodě vypni jako jsi to dělala do teď." Přerušil mě. Že by pochopil co mi pomáhá?

Udělala jsem přesně co chtěl a začala klukům posílat nějaké kraviny, stejně jako oni mě. Zabavila jsem se dost, než přišlo na můj poslední start. A bylo to tady, čekalo se asi ode mne hodně po tom co jsem tu předváděla. Ve dvojici jsem jela s Norkou Wiklundovou, která byla jedna z těch se kterými jsem jela o medaili, takže jsem měla jasný cíl. Musela jsem ji porazit.

Už od začátku jsem se necítila však úplně skvěle. Bylo toho na mě moc a první tři okruhy jsem měla velkou krizi, ba mě má soupeřka ujela. Překvapivě jsem se však dokázala vrátit. Na dvouch kilometrech už jsem jela znovu s ní a začala ji odjíždět. Co mě hlásil Marko, znovu jsem jela na úrovni Martiny. To jakým způsobem jsem tohohle všeho schopná?

Síly mi docházeli,což asi každému, bylo toho za dva dny už moc. Při vjezdu do posledního kola, už jsem to chtěla mít za sebou. Nevnímala jsem nic okolo a bojovala se sebou samotnou. A rázem byl naštěstí konec. Už po dojezdu bylo jasné že budu nejhůře 4. Můj čas byl sice tři sekundy za Martinou,ale i tak zatím druhý nejlepší. A moc se to nezměnilo ani po zbylých dvou jízdách. Stejně jako na olympiádě jsem dojela na této distanci třetí a body za všechny čtyři disciplíny se mohli začít sčítat.

,,Já jsem tak v nervech. Chtěla bych hrát hokej jako vy, když dohrajete víte jak jste dopadli..." Mluvila jsem do videa, které jsem posílala klukům.

,,Natyy, podle všeho ti to vyjde." Přiskotačila ke mně Martina.

,,Co??" Nechápala jsem a nechala zapnuté to nahrávání, chtěla jsem to vše mít zdokumentované.

,,Medaile. Ještě to není ofiko, ale byla jsi lepší jak Wiklundová. Já budu pátá, takže tak nějak už to je jasný." Usmála se na mě.

,,Já? Já mám mít medaili z mistrovství světa..." Vydechla jsem nevěřícně.

,,Přesně, kam se hrabou ty vaši hokejisti. Ty jsi mnohem lepší." Objala mě kolem ramen.

,,Já to nějak nepobíram." Rozklepala jsem se a mobil už uklidnila. V tu chvíli přiběhl Marko a trenér Martiny Novák.

,,Je to tam!" Vykřikl Marko a na velkoplošné obrazovce se rozsvítili výsledky. Byla to pravda. Má doba bronzová pokračuje!

,,Aaaaa... děkujuuu." Objala jsem Martinu a následně Marka. Byla jsem aktuálně nejšťastnější člověk na světě. Chovala jsem se podobně jako na olympiádě. Všude jsem poskakovala a nevěděla co dělat.

Ještě že předávání medailí bylo rovnou tady v hale a nemusela jsem na to čekat do dalšího dne. Všechny ty emoce šli ven naráz a nějak jsem zapomněla na kluky u tohohle všeho. Až po ceremoniálu jsem si vyvzpomeněla a to už jsem tam měla několik zpráv od nich. To to zase bude všude.

Do večera jsem měla o zábavu postaráno a ani tak jsem si nestihla přečíst všechny zprávy a věci co jsem chtěla. Nešlo to. Možná jo, kdyby teda mi nevolali kluci.

,,Hej ty hvězdo!" Zakřičel Šimon hnedka. Možná výhoda toho že jsem na půl hluchá a neslyšela jsem to tolik, jako třeba Juraj,který si sundal sluchátka z hlavy a všemožně se u toho vrtěl.

,,Kámo auu, to bolelo." Naznal Juraj.

,,Tvoje holka má medaili z mistrovství světa, to musíme oslavit. Jestli budeš hluchý nebo ne je jedno, Natka ví jak s tím pracovat." Mávl nad tím rukou. Ten je teda rozjetej.

,,Já vím. Je to nejlepší a nejúžasnější holka na světě." Pousmál se Juraj a konečně se připojil i Kňažo.

,,Zdravím vás všechny. Tak co jak se vede?" Vtrhl nám hned do hovoru.

,,Skvěle, Šimon chce abych ohluchl." Postěžoval si Juraj.

,,To je dobrý. Doufám že teď už bude klid, sám být hluchý nepotřebuji, avšak jak to u někoho vidím, má to nějaký svůj efekt." Podíval se na mě,myslím teda.

,,Kouzelnice jsem." Mrkla jsem po nich.

,,Ale vážně. Před olympiádou nikdo nevěděl kdo jsi a teď, Medaile z olympiády teď i mistrovství světa. Tebe už zná každý Slovák, a který ne, pozná až zveřejní Sněhulákovská rodina svůj vztah." Zamumlal Šimon.

,,rodina Slafkovská zní lépe." Poznamenal Juraj.

,,To je pravda. Nezní to tak blbě." Přikývla jsem.

,,Ale děcka, ještě vám nebylo 18 a už plánujete nějaký věci co budou po svatbě." Protočil očima Kňažo.

,,Už ani ne měsíc. Oslavíme to společně hezky po našem."

,,To chci vidět Jurko, včera jsi mlel o tom jak je dlouhá sezóna a teď už plánuješ nějakou párty?" Nechápal Šimon.

,,Kdo říkal že tam budete? A kdo říkal něco o párty. Natka může přiletět zamnou a rozjedeme to tam ve dvou."

,,To to bude lítat. Vy dva spolu..." Chechtal se Kňažo.

,,Hele ty seš nějakej jinej v tý Americe." Začala jsem.

,,Víš co, je tady nuda nebo spíš není tady ten váš humor. Já se vám musím prostě smát." Objasnil mi.

,,Tak to je skvělé, aspoň tě pobavíme." Uznala jsem.

,,No ten tvůj závod mě bavil víc. Hlavně ty tvoje reakce a pohledy. To je úplně žůžo." Zasmál se.

,,To má pravdu. Byla to celkem sranda." Přitakával Šimon i Juraj.

,,Vy jste nebyli o moc lepší, mám vám poslat jedno video kde jste totálně mimo?"

,,To je dobrý, ono stále běhá po internetu, takže párkrát na něj narazíme, avšak ty tvoje videa nikdo krom nás nevidí. Pokud to nebylo to co točil kameraman, to už je samozřejmě horší." Dělal rozumného Šimon.

,,Horší bude teprve to,až se dostane všechno co je mezi námi ven."

,,To je pravda, takový ty naše vztahy a problémy, to je něco." Uznal Juraj.

,,Lepší jak všechny naše úspěchy dohromady." Souhlasila jsem.

Upřímně já bych všechny tyhle úspěchy klidně zahodila abych mohla být s nimi. Chyběli mi.

Nejraději bych se vrátila zpět na olympiádu, protože to jak daleko jsme od sebe byli, bylo úmorné.

Jednoduše měla jsem s nimi vybudované nějaké vztahy a bála jsem se aby se nepřerušili, i když to tak nevypadalo. Hlavně já a Juraj, to bylo to nejlepší co mě mohlo potkat.