Surprise

29.

,,Tak co jak se ti líbí ve Finsku?" Zajímal se Šimon, když jsem byla na tréninku kluků a neměla co dělat, tak jsme si zavolali.

,,Je to tu hezké, takové jiné oproti Slovensku. Jsem tu ani ne dvanáct hodin a už chápu proč tu Juraj je radši."

,,Že bych šel taky do Finska? I když to ne, to radši po draftu půjdu do Ameriky. Juraj tam taky půjde, Kňažo už tam je, takže ty budeš muset letět za námi abychom bylo hezky pospolu." Měl to promyšlené

,,A co tam jako budu dělat?" Nechápala jsem.

,,Záleží v jakém budeme městě. Tak za čtyři roky už budeš olympijská vítězka, mistryně světa, takže budeš moc ukončit kariéru a užívat si v Americe. Budeš nám vařit a vykupovat obchoďáky." Naplánoval mi to.

,,To se mi určitě podaří Šimi. Už to vidím jak si někde v Torontu, New Yourku nebo třeba LA válím zadek a chovám se jako zlatokopka. To by mi úplně nešlo..."

,,Tak budeš chodit běhat, hlavně budeš s námi. Když tohle všechno zvládneš, tak si tě jentak nepustíme pryč." Zamumlal.

,,Si myslíš jako že jsem schopná tohle všechno zvládnout? Si to představujete jako Hurvínek válku." Uchychtla jsem se.

,,Seš naše hrdinka Naty, Ty dokážeš cokoliv."

,,Jo... Už jsem sama doletěla do Finska. Proto nějaké zlaté medaile nejsou problém." Mávla jsem nad tím rukou.

,,Přesně, musíš hodit zadkem aby jsi s námi mohla lítat po Americe." Zasmál se. Moc jsme ten hovor neprotahovali, přeci jenom jsem tady byla kvůli Jurajovi a hokeji a ne abych kecala se Šimonem.

Po tom jejich tréninku mě Juraj poprvé vytáhl někam ven na oběd. My spolu vlastně ještě nikde nebyli,když pominu ty snídaně, obědy a večeře na olympiádě. Čekala jsem co to bude a mile mě překvapil, vzal mě do klasické finské restaurace kde se podávali zejména masité a rybí pokrmy.

Poprvé v životě jsem tak ochutnala sobí maso a Juraj měl lososa. Těch zvířat mě bylo trošku líto, avšak byla to pochoutka no... Pro jednou se toho moc nestane. Následně jsme se ještě hodinu procházeli po městě než jsme se vrátili domů. Nebyla jsem tady ani den a ta slova co jsem řekla Šimonovi, že tu je nádherně se mi pouze potvrzovala.

Měla jsem tu být zatím na pouhých deset dní, což se mi zdálo málo, avšak vůči tomu že Juraj musel chodit na tréninky a jezdit pryč na zápasy, jsem tu času pro sebe měla spousty a prošmejdila velkou část Turku. Jediné co mě mrzelo, že nebyl den, který bychom strávili jen tak spolu. Na to nebyl teďka v Playoff čas.

Ani naše 18 narozeniny se moc neslavili. Což mě překvapilo že nebyla ani nějaká týmová oslava, to prý mělo teprve přijít. A já své narozeniny tak moc nikdy neslavila, a na nějaký dort jsem si počkala domů...

Až den před návratem na Slovensko, měl Juraj volno. V play off postoupili dál, takže bylo jasné, že další dva týdny se spolu neuvidíme.

Ráno jsme zůstali sice doma,ale nenudili jsme se. Juraj si totiž usmyslel že spolu budeme vařit oběd. Oba dva jsme vařit uměli,avšak jakmile jsme měli společně něco vymyslet už to mělo zádrhel. Najednou jakobychom to ani jeden neuměl. Takže jsme si to radši rozdělili, Juraj měl udělat Halušky a já polévku. Bylo to tak mnohem jednodušší.

,,Myslím, že by jsme spolu byli schopni žít. Vařit umíme." Naznala jsem, když jsme jedli polévku.

,,To jo, by jsme se hezky prostřídali. Úklid bychom asi moc neřešili a nic víc naší starostí není." Přikývl. Velice ráda bych chtěla zůstat s ním, za těch pár dní jsem si na něj zvykla, stejně jako na olympiádě na celý tým. A rázem to znovu mělo být celé pryč. Bylo to smutné. Jenže rychlobruslení jsem zahodit nechtěla jen tak. Tohle hold byli životy dvou mladých talentovaných sportovců, kteří dělají odlišné disciplíny, každý v jiné zemi.

Odpoledne bylo pro mě ještě více emotivní, spíše takové mochmůrné. Procházky jsem měla ráda, navíc s Jurajem to bylo ještě hezčí, avšak neustále se mi do hlavy vkrádali různé myšlenky jak to bude dál.

,,Jurko já už to nevydržím..." Začala jsem z ničeho nic,když jsme seděli u řeky na lavičce a užívali si oba tuto chvíli.

,,Co máš na mysli?" Podíval se na mě zmateně.

,,Já sama nevím, tohle všechno asi. Nechci od tebe zase pryč." Pohodila jsem nešťastně rukama.

,,Naty, já vím že to je těžké." Objal mě kolem ramen.

,,Ale není nic co bychom my dva společně nezvládli. Jsme dvě silné osobnosti. Nejdéle za měsíc se vrátím domů, sice pak znovu odletim sem na mistrovství, ale to ty budeš u toho o to se postarám a co bude následně? My si poradíme ať se děje cokoliv. Se Šimonem si stále také v kontaktu." Pokračoval.

,,Bude to strašně těžké..."

,,Těžší než víceboj to nebude." Pousmál se.

,,To je pravda. Navíc, naše mamky by to asi nedovolili aby byl konec." Také jsem se konečně usmála za celé odpoledne.

,,A nejen mamky. Víš co by dělal Šimon a Kňažo? Šimon by hnedka začal vyvádět, Kňažo by za námi letěl prvním letadlem co by to šlo a společně by vymysleli nějaký super plán."

,,Jako tomu bylo tenkrát na olympiádě. To byla sranda ty naše plány." Zasmála jsem se.

,,Byli jsme oba strašně hloupí,ale jinak bychom tu spolu asi teď neseděli." Špitl.

,,Pravda. Aspoň jsme si už spolu něco zažili." Uznala jsem.

,,Proto ať se děje co chce, my dva budeme vždycky spolu. A kdybychom to nedokázali, Šimon,Kňažo a naši rodiče nás dají zpátky dohromady ať se děje cokoliv." Spojil naše rty.

Měl pravdu.

Blížíme se ke konci, večer už jenom Epilog a bude konec🤍