Surprise

22.

Spánek jsme moc dlouhý neměli. Necelé čtyři hodiny museli stačit, avšak všichni jsme to v letadle chtěli dospat.

Celou cestu v buse na letiště nebyl takový hluk jako například včera nebo kdykoliv jindy. Půlka kluků měla půlnoc a zbytek včetně mě, chtěl také spát a byl smutný. Dolehl na nás ten fakt,že je konec tohohle jednoho velkého snu, který jsme si tady prožili.

Na letišti to nebylo o moc veselejší, někteří už se z toho oklepali a bylo jim to jedno, ale mně ne. Nebyla jsem na tohle všechno zvyklá, neměla jsem do teď takovou partu,která by mě mezi sebe vzala, nezískala jsem nikdy olympijskou medaili a spoustu dalšího jsem měla rázem opustit. Nejvíce mě mrzeli právě kluci. Ačkoliv jsem měla místo trošku jinde než Juraj,Šimon a Kňažo, Čerešňák byl tak hodný a vyměnil si to semnou, abych mohla být blízko nich.

Nějak extra jsem si nepomohla, protože jsme museli být v rozestupech od sebe a navíc, Marko asi úplně nepotřeboval hnedka vědět že je něco mezi mnou a Jurajem. Takže let,který jsem skoro celý prospala byl poměrně klidný.

To už se však nedalo říct o tom co se dělo po výstupu. S Markem jsme šli jako první a hnedka za námi kluci. A v letištní hale už bylo teda nespočet lidí a to samé venku. Byli tu kvůli klukům ne mně, avšak oni mě do toho chtěli zatáhnout taky a to se mi moc nelíbilo.

,,Si nemysli že nám utečeš." Chytl mě za ruku Juraj, když jsme si každý brali svá zavazadla a já přemýšlela jak se dostat co nejrychleji k rodičům a ven z tohohle blázince.

,,Je tady hodně lidí a na mě nikdo zvědavý není." Namítala jsem a snažila se v davu lidí vyhledat Marka, ten si seděl v kavárně a pil kafe. Super, takže mě v tom nechal.

,,To by ses divila." Smál se Šimon a už mě táhli na nějaký rozhovor. Byli jsme tam jenom ve třech, já,Šimon a Juraj. Najednou když si toho všimli i další redaktoři,přiřítili se k nám také.

,,Jako první otázka,která nás zajímá po příletu z Číny je, podle pár fotek na sociálních sítích jste se dost všichni skamarádili, myslím to tak, jak dlouho se znáte tady s Natálií kluci?" Položila nám hnedka otázku nějaká mladá holka,nebyla o moc starší jak my,možná proto se na to ptala.

,,Tak já defakto od narození,ale bavit jsme se začali až během olympiády." Odpověděl Juraj.

,,No přesně tak,chudák tam byla sama,tak jsme se s ní celý tým začali bavit. Všichni jsme si rovni, takže nebyl důvod,proč by tomu tak být nemělo." Přikývl Šimon. Ti dva už nejspíše byli zvyklí na rozhory,já ale ne,proto jsem tam stála jak trubka a poslouchala kluky co říkají,než někdo položil otázku přímo na mě.

,,Natálie, myslíte si že styky s národním týmem vám nebo jim pomohli k zisku překvapivých medailí."

,,Ano určitě tomu tak je. Navzájem jsme se podporovali a trávili spolu dost času." Snažila jsem se nedat nervozitu na jevo,avšak moc to nešlo. Nemohli mi kluci nalít v letadle ještě nějaký alkohol, i když to by asi neprošlo..?

,,Je to taková více osobní otázka,ale neproběhlo mezi vámi něco víc? Přeci jen jste byla jediná holka v Pekingu." Přesně tahle otázka mě dostala. Bylo mi jasné že budu muset lhát, akorát já nevěděla co jim říct aby to znělo věruhodně.

,,Vážně si myslíte že by k něčemu takovému mohlo dojít? Byli to olympijské hry a navíc jsme celkem mladí ještě,takže mi tato otázka přijde dost zbytečná." Zakecal to Juraj a se Šimonem mě už táhli pryč,aby si to užili i jiní kluci tyhle rozhovory. 

,,Tohle už nikdy víc, příště s vámi na žádné rozhovory už nejdu." Ulevila jsem si,když jsme se vraceli pro zavazadla a museli počkat ani nevím na co,protože mi to nikdo neřekl.

,,Je to trochu jiné už. Asi jsme se proslavili." Zamumlal Šimon. Jak asi? Asi určitě...

Od té doby bylo mezi námi ticho a sledovali jsme dění okolo nebo jsme koukali do mobilu. Rodiče už na mě čekali a měla jsem od nich několik zpráv,kdy mě pustí za nimi. Těšila jsem se na ně, přeci jenom jsem je několik dní neviděla a  byla od nich půlku světa. Někde po půl hodině jsem se dozvěděla že bude nějaké závěrečné focení tady na letišti a nasledně už mě pustili z tohohle blázince ven.

,,Ty už jdeš Naty?" Zeptal se mě Šimon,když jsem si brala tašky a chystala se konečně zmizet.

,,Jojo, ale ještě se s vámi chci rozloučit." Tašky jsem položila a běžela za nimi je obejmout na rozloučenou, kdo ví kdy se znova uvidíme...

,,Budeš nám všem moc chybět Bobino." Přišel na řadu první Knažko. 

,,Vy mě taky.  Asi to bez vás nezvládnu." Špitla jsem. Bylo to tady znova, začali mi slzet oči a viděla jsem vše rozmazaně. Možná bych si měla sebou začít brát všude náhradní čočky.

,,Zvládneš, většina z nás se s tebou bude snažit držet kontakt,to mi věř." Konejšil mě. To chci vidět... Nějak podobně jsem se rozloučila i se zbytkem a jako poslední přišel na řadu Juraj. Samozřejmě že jsme si tady mezi tolika lidmi nemohli začít dělat jakési divadlo a nebo si dát pusu, muselo stačit obejmutí.

,,Až přijedeš domů,dej mi vědět. Plánuji se seznámit s tvou rodinou." Kuňkla jsem mu do ramene. 

,,Přesně to samé chci i já. Neboj, za čtyři dny budeme zase spolu."

,,Hlavně si ty vaše oslavy užijte." Odtáhla jsem se od něj, řekla všem naposledy ahoj a mohla jsem odejít.

Tohle byl definitivní konec jedné velké životní kapitoly jménem olympiáda v Pekingu.

Avšak věděla jsem,že to nebude zdaleka konec toho všeho co se tam stalo...