𝙐𝙣𝙨𝙩𝙤𝙥𝙥𝙖𝙗𝙡𝙚 |𝙏𝙈𝙍 𝙁𝙁| ✔

9

Don't blame me - Taylor Swift

≪•◦ ❈ ◦•≫

ɢᴏᴏᴅ ᴊᴏʙ. ʏᴏᴜ ᴊᴜsᴛ ᴋɪʟʟᴇᴅ ʏᴏᴜʀsᴇʟғ.

Ráno bylo drsné. Vůbec se mi nechtělo vstávat, protože jsem v noci moc nenaspala. Vsadila bych se, že pod mýma očima jsou kruhy z nespavosti.

Celou noc se mi zobrazoval vyděšený obličej Bena, který se mi vryl do paměti. Byla to strašlivá noc plná výčitek. Měla jsem pocit, že tahle noc byla nejdelší ze všech.

Stejně tak na tom byl Thomas. Měl pod očima vražedné kruhy, které ukazovaly nedostatek spánku. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli je v pořádku, ale již jsem znala odpověď.

Dneska jsem pracovala s Pánvičkou v kuchyni. Krájela jsem mrkev, poté rajče a pak další kusy zeleniny.

,,Tak jak se ti tu líbí?" Zeptal se mě s úsměvem Pánvička. Otočila jsem se na něho. Za tu celou dobu jsem si neuvědomovala okolí, protože jsem přemýšlela nad včerejškem.

,,Ujde to." Usměji se na něho. ,,Neboj, Bažo. Určitě si tu zvykneš." Na jeho obličej se zjevil slabý úsměv, který mi dal najevo, že něco není v pořádku.

,,Trápí tě něco?" Odkrojila jsem kus zeleniny. Přes rameno jsem ho stále sledovala. ,,Určitě to nevíš Bažo." Povzdychl si. ,,Alby a Minho šli prozkoumat Labyrint." Přestala jsem krájet.

,,Šli se podívat po Benovi?" Zeptám se. Pánvička přikývne. ,,Nejen to, ale šli se podívat na toho mrtvého Rmuta." Otočím se na Pánvičku.

Cítila jsem se špatně, když jsem si uvědomila, že jsem na mrtvou nestvůru zapomněla. Vypustila jsem ji z hlavy kvůli Benovi. Položila jsem nůž zpátky na prkénko. Utřela jsem si ruce do kalhot. Chtěla jsem o tom říct Thomasovi.

,,Kam jdeš?!" Zastaví mě Pánvička. ,,Za Tomem." Řeknu mu. ,,Až tu doděláš práci, tak pak můžeš." Znělo to jako kárání neposlušného dítěte. Chvilku jsem rozmýšlela, a pak se vrátila ke krájení zeleniny.

≪•◦ ❈ ◦•≫

Po své šichtě jsem šla do noclehárny. Všimnula jsem si, že Thomas tvrdě spal ve svém spacáku. Přišlo mi špatné ho budit, když moc dobře nespal, ale vím, že by o Albym a Minhovi chtěl vědět hned.

Trochu jsem do něho drknula. Vyšvihnul se do sedu a protnul mě vyčítavým pohledem. Zjevně si myslel, že jde někomu o život, ale vše bylo v pořádku.

,,Co se děje?" Zeptal se mě. Klouby si promnul víčka. ,,Promiň, že tě budím. Dobře vím, kolik jsi toho v noci naspal." Vydechnula jsem unaveně.

,,Slyšel jsi to o Albym a Minhovi?" Zeptala jsem se. Z jeho výrazu jsem dostala odpověď, když se narovnal a sedl si čelem ke mně.

,,Neslyšel." Zakroutil hlavou do nesouhlasu. ,,Alby a Minho šli prověřit toho mrtvého Rmuta." Povzdychla jsem si. Bylo zvláštní, když jsem je sotva znala a stejně jsem o ně měla neskutečnou starost. Cítila jsem se za ně zodpovědná.