𝙐𝙣𝙨𝙩𝙤𝙥𝙥𝙖𝙗𝙡𝙚 |𝙏𝙈𝙍 𝙁𝙁| ✔

27

Panic Room - AU/RA

≪•◦ ❈ ◦•≫

ʀᴜɴ!

,,Leno!" Někdo se mnou zatřepal. Otevřela jsem oči a uviděla Thomase. Měl na obličeji ustaraný výraz. Zděsila jsem se a vyšvihla se do sedu. 

,,Co se děje?" Odhodila jsem deku na stranu. Vysunula jsem nohy ze spacáku a strčila je do bot. Začala jsem si vázat tkaničky. 

,,Zmizelo Slunce z oblohy." Chvilku jsem si myslela, že si ze mě střílí, ale měl pravdu. Kolem nás bylo šero jako by se kolem nás rozšířil šedý kouř. 

Dovázala jsem si boty a zvedla se na nohy. Upravila jsem si tričko, které se mi vyhrnulo nad pas. Thomas mě zarazil rukou, kterou dal přede mě, abych se nemohla rozejít. 

,,Je dobrý nápad jít do Labyrintu, když je Slunce pryč?" Zeptal se mě. Věděla jsem, že se mě pokusí zastavit, ale hodlala jsem svoje sliby dodržet.

,,Možná je to dobrý nápad a taky možná ne. V Labyrintu je někde východ a ať to trvá jak dlouho chce, my ten východ najdeme." Svoji ruku stáhl. 

,,Bude to nebezpečné." Sklopil pohled, aby skryl ten úšklebek. 

,,Vím, že to bude nebezpečné, ale ten východ najdeme, ať to stojí cokoliv." Drknula jsem ho do ramene. 

,,Leno, pojď. Nemáme tolik času." Objevil se Minho. 

,,A co jídlo?" Měla jsem hlad, protože jsem se právě vzbudila. 

Možná bylo komické, že jsem v tak hrozné situaci dokázala myslet jen na jídlo, ale měla jsem opravdu hlad.

,,Najíš se v Labyrintu." Podal mi menší batoh z kůže. Přehodila jsem si ho přes záda. 

,,Stalo už se někdy předtím, že zmizelo Slunce?" Zeptal se Thomas, zatím co já jsem si upravovala batoh. 

,,Ne, čóne. Tohle je poprvé, co se tohle stalo. Bude to následek všech těch událostí, co se tady staly. Nejhorší je vědět, že nevíme, co přijde příště." 

Když jsem nad tím přemýšlela. Minho měl pravdu. Nikdo nevěděl, co přijde příště. Já jsem se obávala, jestli to nebude něco horšího, než to, co se děje teď.

,,Tak pojď, Leno. Máme před sebou velkou cestu." Pobídnul mě Minho. Ohlédla jsem se na Thomase, který mi dával nesouhlasný pohled. 

,,Chci jít s vámi." Podíval se na Minha. Otočila jsem se na Minha a čekala, co řekne. Minho na Thomase chvilku zíral. 

,,Tak dobře čóne." Usmál se Minho. ,,Dojdi si za Newtem pro věci. Počkáme na tebe u bran." Rozešel se pryč. 

Otočila jsem se a rozešla se za Minhem. Musela jsem ho doběhnout, protože šel rychlým krokem. 

,,Co ho to popadlo?" Zeptal se mě Minho. To by mě taky zajímalo. Pomyslela jsem si. 

,,Nevím." Odpověděla jsem tiše. 

Stáli jsme před branami Labyrintu a čekali na Thomase. Nebylo to moc dlouho, než jsem ho uviděla jak k nám klusá. 

,,Jsi osina v zadku." Ani jsem se na něj nepodívala a otočila se směrem k Labyrintu.

,,Nenechám tě jít samotnou. Ne když zmizelo slunce." Cítila jsem za svými zády jeho přítomnost. 

,,Dobře." V mém hlase v hlavě byl slyšet lehký smích. Usmála jsem se sama pro sebe.