𝙐𝙣𝙨𝙩𝙤𝙥𝙥𝙖𝙗𝙡𝙚 |𝙏𝙈𝙍 𝙁𝙁| ✔

11

Run Boy Run - Woodkid

≪•◦ ❈ ◦•≫

ɢʀɪᴇᴠᴇʀ

,,Tome." Sykla jsem na něho, protože mi už docházely síly. 

,,Ještě chvilku." Byl stejně zadýchaný jako já. V hlavě se mi honilo spousty otázek. 

Jak nás tady Minho mohl nechat? Proč to udělal? Zemřeme tu? Jestli Minha ještě někdy spatřím, nakopu mu zadnici. Pomyslela jsem si.

,,Dobře, tady ho položíme." Zastavil nás Thomas. Sundala jsem si Albyho paži z ramen. Položili jsme ho opatrně na zem, a pak jsme ho o zeď opřeli. 

Konečně jsem si oddychla a opřela si ruce o stehna. Bolely mě neskutečně záda, ale věděla jsem, že je to jenom začátek.

Ozval se výkřik Rmuta, který mi připadal blíže než ten minulý. Připadalo mi, že nás Rmut schválně nahání do svého teritoria, aby nás mohl v klidu zabít. 

Už jsem to nemohla vydržet. Začínala jsem panikařit. Nechtěla jsem zemřít a už vůbec jsem nechtěla vidět umřít někoho z mých přátel.

,,Tome? Co budeme dělat?" Cítila jsem slzy v očích, které jsem nemohla zastavit. Doufala jsem však, že si jich nevšimne. 

,,Hej, hej. To nic." Chytl mě jemně za ramena. Podíval se mi do očí a jemně se usmál, ačkoliv jsem věděla, že mu do smíchu moc nebylo. 

,,Musíme se postarat o Albyho, dobře? Zkusíme ho pověsit na stěnu." Mluvil na mě klidně a srozumitelně, ale poznala jsem, že má také strach.

,,Dobře?" Zeptal se mě nejistě. Chvilku jsem ho pozorovala a nakonec přikývla. 

,,Vezmeme ty liány. Zkusím vyšplhat co nejvíce, a pak tu liánu provléknout." Představil mi jeho plán.

Připadalo mi to na jednu stranu absurdní a na druhou stranu přijatelné. Přikývla jsem tedy, aby věděl, že s jeho plánem souhlasím.

Oba jsme stáli u stěny. Thomas se chytl jedné liány. Z obrovské stěny začaly padat malé kamínky. 

,,Buď opatrný." Upozornila jsem ho, protože jsem o něj měla starost.

Pomalu začal šplhat vzhůru po stěně. Sledovala jsem, jak lezl nahoru. Chtěla jsem ho nějak jistit, ale kdyby na mě spadl, tak by to nedopadlo dvakrát pozitivně.

,,Nemáš něco ostrého?" Zavolal na mě dolů. Co si myslí, že u sebe tahám tašku s meči? Pomyslela jsem si.

Podívala jsem se kolem sebe. Zahlédla jsem Albyho nehybné tělo. Na noze měl kapsu ze které čouhala rukojeť nože. 

Rozešla jsem se k němu. Klekla jsem si k němu a nůž vytáhla. Musela jsem ho při tom podepírat, protože jsem nechtěla, aby schytal další ránu do hlavy.

Nůž byl v koženém pouzdru a měl zelenou rukojeť, který byla plastová. Jak mohli něco takového vyrobit?

,,Hoď mi ho!" Zavolal na mě Thomas. Zvedla jsem se od Albyho a došla ke stěně. 

Jsem schopná ho takhle vysoko hodit?  Koukala jsem nad sebe a přemýšlela, jak moc se mám napřáhnout. Odpověď byla: co nejvíce.

Napřáhla jsem se a nůž vší silou hodila nad sebe. Rychle jsem odběhla, aby mi nůž nespadl přímo na hlavu.