𝙐𝙣𝙨𝙩𝙤𝙥𝙥𝙖𝙗𝙡𝙚 |𝙏𝙈𝙍 𝙁𝙁| ✔

6

Habits - Tove Lo

≪•◦ ❈ ◦•≫

ᴅᴇᴀᴅ ɢʀɪᴇᴠᴇʀ

Z hlubokého spánku mě probudila štiplavá bolest na rameni. V šoku jsem otevřela bolesti. Zpozorovala jsem Chucka, který se usmíval jako sluníčko.

 ,,Co blbneš?!" Vyjela jsem na něho s otráveným tónem. ,,Říkala jsi, že tě máme štípnout." Pozvedl ramena, jako kdyby ho nezajímalo, že mě to bolelo.

,,Říkala jsem cvrnknout. Příště se mnou mile zatřes." Odhodila jsem deku na jednu stranu spacáku. Zima mi projela tělem jako špendlíky. Na nohy jsem si nasadila boty a začala je vázat. 

Můj pohled jsem upřela na Thomase, který poklidně spal ve svém spacáku. Trochu jsem žárlila, že on tak poklidně spí a já musela dostat štípanec do ramene. Zvednula jsem se, abych ho probudila. 

,,Tome?" Pošeptala jsem tiše. Jeho oči se pomalu otevřely. Já zpozorovala sympatické čokoládové oči. 

,,Dělej, nebo přijdeme pozdě na snídani." Štípnula jsem ho do ramene. Vystřelil do sedu. Místo si hladil.

,,Za co tohle bylo?" V jeho hlase nebyla podrážděnost, kterou jsem chtěla probudit. Asi opravdu nejsem žádné ranní ptáče. 

,,Chuck mi udělal milé probuzení. Přeci jsem si to nemohla odbýt sama." Usmála jsem se na něho. Všimnula jsem si jeho výrazu, který z usměvavého přešel do něčeho depresivního.

 ,,Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se ho. Polkl a v jeho výrazu se nic nezměnilo. Odhodil deku na jednu stranu spacáku a vystrčil nohy. Nazul si boty, a poté si začal vázat tkaničky.

,,Tome?" Položila jsem mu ruku na rameno a jemně jej stiskla. Kleknula jsem si před něho. Chtěla jsem se mu dívat do očí, ale stále je neodvracel od tkaniček. 

,,Zdálo se ti něco?" Pošeptala jsem. Přestal si vázat tkaničky. Jeho oči mě protnuly. Mlčel, protože zjevně přemýšlel, co mi řekne.

,,Jdu napřed." Oznámil nám Chuck. Oba jsme se na něho nepodívali, ale přikývli jsme. 

,,Co se ti zdálo?" Zeptala jsem se ho a nespouštěla z něj oči. Více se ke mně nahnul, jako by nechtěl, aby to někdo slyšel. 

,,Byly to útržky. Někdy jsou bledé a někdy už si na ně nevzpomenu." Oddychl. ,,Ty jsi si na něco vzpomněl?" 

,,Jsou to jenom útržky. Byla tam žena v bílém obleku, ale její obličej si nedokážu vybavit. A pak jsem viděl tebe." V mé hrudi se něco sevřelo. Jak je to možné? Mohli jsme se znát? 

,,Byli jsme tam taky, ale nedokážu si vybavit to místo." Promnul si dlaně tak silně, že je měl červené. Vzala jsem jeho ruce a uložila je do svých.

 ,,Netrap se tím." Nebyla jsem si tím, co říkám jistá. ,,Jistě to bude dobré." Sama jsem neznala odpověď. Celé mi to přišlo šílené a nereálné.